Představujeme vám...

V rubrice "Představujeme vám...", bychom vám chtěli postupně představit jednotlivé oddané, kteří žijí na Krišnově dvoře. Jako první vám přinášíme rozhovor s Varnašrámem dásem, který vede farmu Krišnův dvůr. Rozhovor má název:

Nejšťastnější jsem, když jsou oddaní šťastní

Mohl by ses nám, pro ty, co tě neznají, pár slovy představit?

Jsem obyčejná živá bytost. Pocházím z obyčejného města Polička, mám obyčejnou střední školu, dva roky jsem pracoval ve fabrice a pak jsem šel na vojnu, na vojně jsem díky skvělému a úžasnému příteli a mému spolužákovi Mahákirtimu přišel do kontaktu s filosofií vědomí Kršny a ochutnal jsem poprvé obětované jídlo neboli prasádam, dodnes si to pamatuji - simply, čapáti a mrkvové sabjí. Poprvé jsem navštívil farmu na podzim 1990. Hledající smyl života jsem byl okouzlen pospolitostí a atmosférou, také filosofií a jednoduchým žitím a hlubokým myšlením. V té době jsem byl již vegetariánem a pravidelně jsem četl Prabhupádovy knihy a zpíval jedno kolo Hare Kršna mahámantry na růženci. Tak v květnu 1991 hned po Nrsimha čaturdaší, jsem přišel nastálo na farmu.

Proč zrovna farma?

Z velké části proto, že jsem dřív jako trempík trávil většinu svého volného času v přírodě. To heslo farmy "Jednoduché žití a hluboké myšlení" mi již dřív přirostlo k srdci a teď jsem jenom víc poznal hloubku a účelnost této myšlenky. I když musím přiznat, že některé praktiky na farmě byly na mě až moc jednoduché. V té době jsem si řekl, že to zkusím a uvidím, co se stane.

A jaké služby jsi tedy na farmě dělal?

Když se mě chrámový prezident při příchodu zeptal, co bych chtěl dělat za službu, tak jsem odpověděl, že hlavně ne zemědělství. A co bys chtěl dělat? Opravovat spotřební elektroniku, …walkmany atd. Tak jsem myl nádobí, boural sutiny, pomáhal se zedničinou, rozdával knížky, uctíval Božstva, jezdil jsem i na mezináboženský dialog, příležitostně kázání, když se koupili koně, strašně se mi líbili, začal jsem se o ně starat a skrze koně sem se dostal na pole a do zemědělství. A zemědělství mi zůstalo dalších deset let. A k tomu všechno ostatní, co se k životu na farmě vztahuje. Prakticky už od začátku jsem se podílel na organizování chodu farmy a to postupně rostlo až do dnešní podoby, v roce 1997 mě oddaní požádali, abych přijal zodpovědnost chrámového vedoucího, a tuto službu dělám dodnes.

Jak hodnotíš vývoj farmy?

Celkově pozitivně, sice jsme se dopustili spousty chyb, ale i chybami se dají získat cenné zkušenosti. Takže farma se svým tempem pomalu, ale jistě rozvíjí, je důležitý ten směr, že jde dopředu. Dělat farmu v této době je v podstatě tak trochu boj s větrnými mlýny. Každý farmář v dnešní době ví, že dělat farmu v takovém rozsahu je velice těžké, a my navíc se snažíme budovat Krišny si vědomou komunitu. To, že jsme se dokázali udržet celých patnáct let, je úspěch sám o sobě.

Jak ses vypořádal s těžkostmi na farmě?

Prvně, že jsem si říkal, že není kam odejít, moje místo je tady a že když budu každý den číst Šrímad-Bhágavatam, tak všechny problémy jednou odejdou. A funguje to.

Z čeho máš největší radost?

Ze šťastných oddaných. Když přijede hodně hostů nebo se povede pěkný kazatelský program, když se povede posunout farmu kupředu jak očividně, třeba jako čistička, nebo zrekonstruovaná gošala, tak i duchovně v podobě nově příchozích oddaných nebo nově zasvěcených oddaných. A hodně radosti jsem zažil, když jsem se zúčastnil poutní cesty v Indii Vraja mandal parikram. A stejně jako ostatní oddaní jsem přirozeně blažený, když nás navštíví starší oddaní, Prabhupádovi žáci, sannjásíni a specificky můj duchovní mistr, Lokanáth Mahárádž.

Na začátku jsi přišel jenom s tím, že to zkusíš, a později říkáš, že na farmu patříš? Kdy přišel ten zlom, kdy ses pevně rozhodl žít na farmě?

Když jsem se vrátil z Govindy ze Švédska, tak farma z materiálního hlediska byla na tom asi nejhůř a tenkrát jsem si říkal, "tak já to balim", ale v té době za mnou přišla mátájí Alarka, jestli bych nechtěl pomoct uctívat Božstva. Což byl pro mě definitivně zlom, protože to patřilo k mým nevyřčeným tužbám. A bral jsem to jako obrovské štěstí, velkou možnost. O kterou jsem jako nový bhakta za žádnou cenu nechtěl přijít. A to mně pomohlo překonat tu trpkou chuť toho materiálního nepohodlí, které všude bylo.

A co myslíš materiálním nepohodlím?

Na co dodnes nejen já vzpomínám, tak třeba, než ses mohl vysprchovat, musel si v kýblu odnést špinavou vodu po tom, kdo se sprchoval před tebou, a aby voda vůbec tekla, musel ji někdo ručně napumpovat, takže když netekla, nezbylo, než ji napumpovat sám. Díky tomu, že nebylo ústřední topení, topilo se lokálně, šla nám zimou při mangala pára od úst, potýkali jsme se s problémy se sušením prádla a všude pronikající vlhkost se občas manifestovala v podobě zelené plísně. Perličkou byly venkovní záchody do koleček, která jsme podle rozpisu vyváželi, a taky všude přítomné bláto, to bylo okolo roku 92. Byly to krušné, ale duchovně posilující časy.

Chceš něco vzkázat čtenářům?

Rád bych pozval všechny čtenáře, aby se přijeli pokusit najít kouzlo jednoduchého života a hlubokého myšlení a praktikování Krišna vědomí na Kršnově dvoře. Haré Krišna.


Rozhovor připravil Lókasaranga dás a můžete si jej také přečíst v tištěném Krišnodvorském zpravodaji č.7 (jaro-léto 2006).