Závislý na prasádam

Utrpení a extáze

V tomto hmotném světě se každý potřebuje na něco těšit, protože nikdo zpravidla není spokojený se svým přítomným stavem. Lidé doufají, že v budoucnu, v nějaké jiné situaci nebo s nějakou jinou osobou, budou zažívat štěstí. Pracující člověk stále čeká na výplatu, student se těší na letní prázdniny, milenec si přeje vidět svou milovanou, malý chlapec se nemůže dočkat, až vyroste.

Materialista začne být natolik připoután k dosažení toho či onoho cíle, že bez stížností snáší nejrůznější druhy utrpení. Je to druh šílenství, protože cíl, o jehož dosažení se všichni snaží, je pouhou další formou utrpení. Skutečného štěstí bude dosaženo pouze, vzdáme-li se všech těchto marných cílů a usilování a budeme-li se snažit vrátit zpět do našeho domova v duchovním světě.

Oddaní mají také své cíle. Ti, kteří jsou naprosto čistí, nemají žádnou jinou touhu než sloužit Krišnovi. Ve skutečnosti je tato touha nejmocnější ze všech, protože tohle je naším přirozeným základním postavením. Čistý oddaný zůstává pevný ve svém odhodlání sloužit Krišnovi za každé situace. Nikdo jiný nedokáže být takto odhodlaný. Proto toho může čistý oddaný dosáhnout díky Krišnově milosti mnohem více, než kterýkoli materialista.

Začátečník však nemůže zůstat stále takto pevný. Možná si již uvědomil, že konečným cílem je odevzdat se Krišnovi, ale zatím se tak úplně nedostal k tomu, aby to udělal. Má tedy smíšené touhy, některé duchovní a některé hmotné. Dokud zůstává stálý ve vykonávání své oddané služby, tyto hmotné touhy postupně zvolna vymizí. Ale občas se ukáže, že tento "pozvolný" proces může trvat dlouhou dobu.

Přestože někdo může zpívat 16 kol denně, následovat čtyři regulativní principy, naslouchat každý den z Bhagavad-gíty a Šrímad-bhágavatamu a nadšeně se zapojovat v oddané službě, přesto může toužit po něčem jiném, než po čisté, nemotivované oddané službě. A je-li to skutečný začátečník, je poměrně vysoká šance, že to, na co se těší ze všeho nejvíc, je nedělní hostina.

Očekávání neděle

Už jsme mnohokrát zmiňovali, že prasádam je duchovní, že se ve skutečnosti neliší od Krišny. Přesto existuje předepsaná metoda, jak je možné tuto skutečnost realizovat a tou je "přijímat ho jen tolik, kolik je nezbytné pro udržení těla a duše pohromadě". Není to tak, že jelikož je prasádam stejné jako Krišna, mohu ho při každé vhodné příležitosti jíst dál a dál, hromadu za hromadou. Tak tomu není, toto přesvědčení, či přelud, se však běžně vyskytuje u osob závislých na prasádam.

Jsem si jistý, že kterýkoli amatérský psycholog by mohl přijít s vysvětlením, které bude znít pravděpodobně. Toto vysvětlení bude v hrubých rysech asi takové, že ačkoli si závislák na prasádam uvědomuje, že je nutné ovládat smysly, prodělává tváří v tvář bohatému prasádam obrovské pocity nedostatečnosti. Proto přesouvá svou přirozenou lásku vůči Nejvyšší Osobnosti Božství k Jeho inkarnaci v podobě prasádam.

Takto se věčná připoutanost, kterou všichni máme k Bohu přemění a znovu projeví jako intenzivní touha jíst prasádam. Kvůli této připoutanosti překroutí závislákova mysl všechny pravdy vaišnavské filozofie a vykládá je potom tak, aby podložily jeho pocit, že přijímat prasádam je konečným cílem života.

Šríla Prabhupáda například uvedl, že "Prvním smyslem, se kterým realizujete Krišnu, je váš jazyk". Význam je jasný. Veškerý náš pokrok v duchovním životě pochází ze zpívání Hare Krišna. Prostřednictvím tohoto procesu zpívání Krišnových jmen se proto člověk časem naučí vidět Krišnu ve všem. Ale pro závislého na prasádam má tento výrok jiný význam. Myslí si: "Čím více ho budu jíst, tím více se blížím k Bohu". Nebo je tu naopak pokyn, že člověk by se měl snažit vidět Krišnu všude. Závislák na prasádam to bere tak, že to znamená: "Ať jsem kdekoli, měl bych tam hledat nějaké prasádam". A ti extra závislí budou dokonce vykládat toto nařízení tak, že být stále zaměstnáni ve službě Krišnovi znamená, že by měli přijímat prasádam 24 hodin denně.

A nakonec, když takový závislák slyší, že pokročilí oddaní po Krišnovi začínají šílet, chápe to tak, že ať udělá pro to, aby si obstaral prasádam, cokoli, je to autorizované a správné.

Moji drazí čtenáři, je tak těžké být sám u sebe objektivní. Já se vám jen snažím přiblížit, jaké to je zbláznit se kvůli prasádam. Možná že jsou někteří další takoví jako já a snad mohou být zachráněni. Zatímco já…

Jednou jsem slyšel, že Šríla Prabhupáda řekl nějakému chlapci, že je v pořádku, když bude jíst prasádam celý den, pokud po každém soustu řekne "Hare Krišna". Vždycky jsem doufal, že dostanu stejný pokyn.

Až na to, že všechno, co si pamatuji ze svých raných dnů v Novém Vrindávanu, tj. prvních tří až čtyř let, je to, jak se těším na nedělní hostinu. To byl smysl mého života. Mohl jsem spořádat obrovské množství čehokoli, co přede mě během týdne postavili. V tomto ohledu jsem byl velmi vyrovnaný a tolerantní. Nikdy jsem si nestěžoval, jak to chutná. Stěžoval jsem si jen, když toho nebylo dost. A z mého zvráceného hlediska toho obvykle dost nebylo.

Ale to bylo v pořádku. Mohl jsem to tolerovat. Vezměme například čapátí. Dnes jsem slyšel oddané z jiných chrámů říkat, že když na tom není máslo, nejsou to čapátí. V Novém Vrindávanu bylo máslo něco, na co jste moc nenarazili, tedy kromě hostin. Takže byla úplná samozřejmost, že naše čapátí byly převážně bez másla. A co víc, často nebyly ani smažené, uválené ("chlebové kuličky") a dokonce ani z pšeničné mouky (slavné celozrnné variace vyrobené z krmení pro koně). Přesto jsem nikdy nejedl čapátí, které by mi nechutnaly. Vždycky jsem jich snědl spoustu. Nebyla v tom žádná dualita: čapátí byly absolutní.

Tato moje vyrovnanost však byla pouze povrchní. Myslím tím to, že jsem skutečně měl rád všechny druhy prasádam, i když bylo jednoduché: dál, rýže, ovesná kaše, večerní pražená kukuřice, mléko - standardní každodenní strava. Ale skutečná pravda v pozadí této skutečnosti byla, že jsem vlastně pouze čekal a upínal se na neděli. Žil jsem pouze pro hostinu.

O nedělích jsem jedl dostatečně bohatá jídla, která vydala za celý týden. Jen tak jsem mohl existovat na té relativně odříkavé dietě v mezičase. Občas v týdnu přicházeli hosté a podotýkali, že by pro ně bylo těžké spokojit se jen s tak jednoduchým prasádam. Někdy se tu noví oddaní snažili obstarat potraviny z města, z nichž se dalo připravit nějaké prasádam na doplnění jídelníčku. Jiní se spoléhali na balíčky z domova. Já jsem si na tyto praktiky nezvykal. Jen jsem se vždycky ubezpečil, že dostanu v neděli dost, abych přečkal následující týden.

Nemyslím si, že by tzv. normální člověk mohl někdy pochopit tu intenzitu touhy, kterou jsem prožíval ve vztahu k nedělním hostinám. Ani kdybych to mohl jasně vysvětlit, nikdo by tomu neuvěřil. Jiný závislák na prasádam ví, o co jde, ale ostatní ne. Přesto jsem poháněn k tomu, abych vám vyjevil svou mysl.

Těšení na neděli bylo procesem, který obyčejně začínal o úterkách. Do té doby jsem se vždycky vzpamatovával z poslední hostiny. Ve skutečnosti je pravdou, že tato těla nejsou stavěna na to, aby snědla spoustu bohatého jídla. Krišna to tak může dělat, přijímat stovky a tisíce obětování denně, v každém plno těch nejnádhernějších druhů prasádam, co si jen lze představit, a nepocítí žádný účinek. Jenže my účinky pocítíme a tak zjišťujeme, že tabletky na zkažený žaludek mají všude na světě.

V každém případě jsem se časem probouzel připraven na další hostinu už o úterních ránech. Víte, stejně jako má automobil různé hladiny obíhajících kapalin: oleje, benzínu, brzdné kapaliny, atd., udržuje lidské tělo různá množství ghí, cukru, rýže a dálu. Můžete být hladoví po rýži a dálu, ale kapacitní úrovně ghí a cukru jsou nahoře. Klesají pomaleji, než úrovně jiných, jednodušších druhů prasádam. Jako rýže - pro rýži a praženou kukuřici je místo vždycky. Proto jíme každý den rýži a dál, ale hostinu máme jen o nedělích.

Šríla Prabhupáda to jednou řekl. Když při hostině skončil přijímání ze svého tácu, řekl: "Toto prasádam je velmi pěkné. Všichni oddaní by měli mít možnost takto jíst, ale jen jednou týdně."

Nejenže tedy od úterka klesaly staré hladiny ghí a cukru, ale byl to také den, od kterého začínali mluvit o příští hostině kuchaři. Co budou připravovat, co kdo bude vařit, kolik toho bude, podle jakých receptů, atd. A třebaže jsem do včerejška od poslední neděle trpěl, bylo to nyní všechno zapomenuto. Nyní mě má mysl pevně přesvědčila, že si to za čtyři dny už opravdu užiji. Odpočítával jsem hodiny do nedělních 14:00.

Odpočítávání času do chvil požitku

Od soboty se hostina začínala "materializovat". Neznamená to, že by v Novém Vrindávanu bylo něco materiálního, ale hostina se začínala blížit. Ambaríš kdesi vařil sladkou rýži. Někteří kuchaři byli vzhůru celou noc. Někdo mlel na zítřek koření. Někdo se staral o to, aby byly čisté všechny hrnce. A Kripámoya zajišťoval, aby bylo v kuchyni dost dřeva na otop a nemusel ho ráno nikdo chodit hledat.

Od sobotního odpoledne jsem byl již tak ponořen v myšlenkách na hostinu, že jsem při obědě jedl dvakrát tolik, než v jiné dny - jednoduše z nervozity.

A pak bylo najednou nedělní ráno, událost nejpožehnanější. Pro jednou jsem rád vstával. No, možná ne hned, ale jakmile jsem si uvědomil, že je neděle, vstával jsem rád. HOSTINA! DNES! Jé! Vyskočit, osprchovat se, během všech ranních povinností zůstat vzhůru, a proplachtit k snídani. U snídaně jsem si říkal: "Raději si budu šetřit místo na hostinu." Přesto jsem do sebe z rozechvění nacpal více ovesné kaše, než obvykle. Pak jsem šel ven a snažil se těžce pracovat, abych to všechno spálil.

Sváteční neděle

V poledne každý ukončil práci a mířil do koupelnového domku. V neděli se áratí ve 13:00 účastnil každý. Opravdu každý. Ukázali se na něm i všichni oddaní, kteří bydleli na dalších farmách - Madhuvánu a Vrindávanu. Chrám býval opravdu nacpaný.

Dnes by samozřejmě s padesáti či šedesáti lidmi nacpaně nevypadal, ale tenkrát nacpaný byl. Kírtan byl skutečně nadšený. Každý nahlas zpíval a tančil tak usilovně, že jsem za půl hodiny skoro zapomínal na to že je…. NEDĚLE! Kírtánanda Maharádž po kírtanu vždycky dával nádhernou přednášku. Byli jsme tam skutečně doma.

Moc si nevzpomínám, co přesně říkal, ale vždycky to bylo o tom, jak je krásné být ve Vrindávanu, sloužit Krišnovi, jak hezky Krišna vypadá s lesními květinami, jak pěkně se rozvíjí komunita, jak je rád, že vidí přicházet stále víc oddaných. Každému se vždycky tyto přednášky líbily nejvíce z celého týdne. Miloval jsem jen slyšet jeho melodický hlas. Mluvení o filozofii vědomí Krišny si opravdu vychutnával. Občas jsem mohl získat letmý náhled na to, o čem je duchovní život.

Ale pak se to do mě vplížilo. Z pozadí mysli se to rozrůstalo, ničilo to všechny jiné myšlenky, zakalovalo to veškeré mé smysly, přemáhalo to celou mou bytost. Vzpomněl jsem si, že je neděle a najednou jsem chtěl utíkat na hostinu. Byl jsem tou nespoutanou touhou úplně rozerván. Věděl jsem, že je to Mája; snažil jsem se být spokojený se sezením v chrámu při pohledu na Krišnu a poslouchání Kírtánandy Maharádže.

Ale takový pes to jsem, že se mi všechno ostatní zastřelo a já jsem mohl myslet už jen na jídlo. Byla tam jasná volba, přímo přede mnou. Na jedné straně vědomí Krišny, na druhé uspokojování smyslů. Mám na mysli to, že obvykle otázka stála takto: Je tohle vše, co potřebuji? Přijímám víc, než je můj příděl, nebo je to v pořádku? Ale teď tu nebyly žádné otázky. Nyní vládly mé smysly.

O chvíle, kdy skončila přednáška, jsem byl ve stavu totálního šílenství. Běžel jsem do místnosti, kde se přijímalo prasádam, sedl si a čekal. Čekání, než začali podávat, se zdálo předlouhé. Jen tam sedět, dívat se na všechno to prasádam a čekat, až se bude roznášet.

Po nekonečném čekání jsme zopakovali slova Bhaktivinódovy modlitby pro uctění prasádam. Od teď jsem už mohl racionálně myslet jen stěží a na modlitbu jsem se nemohl soustředit. Proklouzla jen nějaká slova: "Nevědomost … smrt … smysly … neovladatelný … jazyk … přemoci". Tak či onak, probíhal tu proces jógy. Tak či onak, mé smysly byly přemoženy nějakou vyšší silou, tak či onak, má dřímající láska ke Krišnovi se trochu poodhalila. Ale já jsem o tom nevěděl. Všechno, co jsem věděl bylo, že se uličkou blíží sladká rýže.

Nakonec to přišlo! Studená, bílá, sladká rýže. Neměl jsem skoro ani příležitost ji spatřit, než zmizela z mé misky. Rychlý záblesk nebeské chuti klouzal zlomek sekundy přes jazyk a pak navždy zmizel. Tak se podívejme, jaká že bude další preparace.

Vždycky jsem měl náskok před těmi, kdo servírovali. Na mém tácu nebylo nikdy současně více preparací, než jedna. Alespoň tedy v prvním kole. A to bylo tak rychle za námi. Totiž, kdybych mohl v tu chvíli myslet, musel bych si v tomto okamžiku být schopen uvědomit, že jsem už ochutnal všechno a nejsem o nic šťastnější, než předtím, takže se není na co víc těšit, a měl bych tedy být spokojený a vrátit se ke své práci…

Ale přesto jsem chtěl ještě víc. Zrovna jsem dostal chuť. Pomalu začali nosit druhé kolo. Podruhé zeleninu, podruhé purí, podruhé rýži. Vzal jsem si všechno, co přišlo, ale čekal jsem na důležitější preparace. "Bylo by víc sladké rýže? A co halva? Můžu dostat další sladkou kuličku?" A také že přišly. Další přídavek sladké rýže, více halvy. Přesto jsem chtěl ještě.

Pár oddaných už dojedlo. Někteří se zvedali k odchodu. Jiní stále seděli, bez hnutí, s hromadami prasádam na svých tácech. "Hej, ty už to nebudeš moci dojíst, prabhu?" "Ne, ty to chceš?" Zásah! Další kompletní porce halvy. Půl misky sladké rýže. Velká porce zeleniny. Jídával jsem spoustu zeleniny a chleba jen proto, abych zůstal v chodu zatímco jsem čekal, až půjdou kolem sladkosti.

"Dá si někdo třetí kolo?"

"Samozřejmě". Pokud něco zbylo, tak od teď jste toho mohli dostat, kolik jste chtěli. Všichni pokročilejší a znalejší oddaní byli více než spokojení, ale já jsem shromažďoval další kupy prasádam. A také zbytky z táců druhých oddaných. Proběhlo snad ještě jedno kolo a servírující měli hotovo. Kolem mě bylo půl tuctu táců, které jsem dojedl a lidé přicházeli a nabízeli mi další prasádam, které už nezvládli.

Byl jsem v tom plně pohroužen, užíval jsem si jako nikdy… Stejně, jako si opilý člověk myslí, že přepere každého, tak jsem si já myslel, že můžu sníst cokoli. V rámci mých omezených zkušeností to vypadalo, že je to pravda. Snědl jsem všechno, co se podávalo, všechno, co jsem pak ještě dostal a potom, dlouho po všech ostatních, jsem skončil i já. Šel jsem překontrolovat hrnce, jestli něco nezbylo. Už i servírující dojedli a já si vzal, co nemohli dojíst. Pak jsem šel, obrátil jsem dnem vzhůru nádobu na sladkou rýži a vyškrábal jsem si jí další půl misky.

Obešel jsem místnost a v rohu našel pár nedojedených táců. Asi po hodině a půl hodování bylo všechno prasádam pryč. Byly doby, kdy jsem dokonce ještě šel dojíst ovesnou kaši, která zbyla od snídaně a dal si jí pár dalších misek, už jen tak na "doplnění". Když jsem toho konečně nechal, někdy jsem si zkoušel představit, jak velkou hromadu prasádam jsem spořádal. Nešlo to.

"Tak se podívejme, hm, asi dvě kila sladké rýže, dva plné tácy halvy, čtyři nebo pět vrchovatých táců s tou rajčatovou preparací, pár misek jogurtu, šest nebo sedm purí, asi čtyři laddu… hm, copak tam ještě bylo? …Jo jasně, čtyři nebo pět dávek čatný, několik pánví nespočetných pakor…"

Moje mysl byla v šoku. Kam se to všechno vešlo? Jak to, že jsem se nezvětšil na dvojnásobek své normální velikosti? JAK TOHO MŮŽE NĚKDO TOLIK SNÍST? Nikdy jsem na to nepřišel. Prostě jsem to dělal.

Zase přecpaný!

Sesunul jsem se po zdi s pocitem pytle nacpaného obilím, který je těsně před rozpáráním a cítil jsem, jak mě přemáhají vlny trávení. Kvůli všemu tomu cukru, který jsme absorbovali, se oddaní smáli a váleli kolem a mluvili o tom, jak úžasné je vědomí Krišny. Pár jich odběhlo do chrámu a zpívali tam nějaké vaišnavské písně. Mnozí šli spát, dokonce i přímo tady v místnosti pro přijímání prasádam. Někdo si četl z Krišna knížky.

Já se mohl jen stěží pohnout. Zpočátku jsem hodně mluvil, převážně o tom, jak dobrá byla hostina. V uších mi zněl vysokofrekvenční zvuk - to jak se trávicí oheň snažil zpracovat cukr. V mozku jsem cítil, jak máslo a ghí omezuje schopnost přemýšlet. Nepřál jsem si nic jiného, než jít spát. Ale byly čtyři hodiny. Čas jít podojit krávy.

Takhle tedy skončilo kolo jedna. Toto však byla pouze první fáze hostiny. Během dojení jsme si pak totiž obvykle dali nějaké to občerstvení. Pokaždé někdo přišel do stodoly s polovinou kbelíku sladké rýže, nebo něčím podobným. V přestávkách mezi jednotlivými krávami jsme si to pak dávali. Pak přišla doba večerního áratí. To byla pěkně extatická záležitost, každý, kdo byl schopen přijít, byl posilněn super energií z hostiny. Potom Maharádž vedl ištaghóští, odpovídal všem oddaným na praktické i filozofické otázky. Po ištaghóští jsme si dali cokoli, co zbylo z hostiny.

Pondělní ráno. Někteří oddaní včas nevstali. Nějací chyběli po mangala áratí. Hodně se jich neukázalo v práci. Čím to? Bylo to neobvyklou chorobou, která jako epidemie udeří jednou týdně v celém Novém Vrindávanu - pohostinová paralýza.

Velký segment populace vymizel, když ztracen v nečinnosti hledal únikové cesty na místa vhodná ke spánku.

Ale stodolní skupina ne. Dojení musí pokračovat! A před dojením v pondělí ráno byla… další hostina! Čtyři nebo pět dojičů si den předtím stihlo udělat skrýše a je tu zase neděle se vším všudy. Touto dobou jsem ve skutečnosti vůbec neměl hlad. Ale vrhnul jsem se do toho, jen abych znovu zažil všechny ty chutě. Někdy jsem musel vynechat pondělní oběd. To bylo vše, co se dalo dělat.

A takto tedy, zhruba někdy v ranních hodinách ospalého pondělního rána, končila každotýdenní hostina. Nemohu říci, že jsem poté byl nějak šťastnější, ale přinejmenším jsem alespoň už nemyslel na jídlo. Minimálně do úterka, nebo tak nějak. Občas jsem se přistihl, jak přísahám, že už nikdy nebudu jíst, nebo alespoň ne tolik. Nikdy neuvěřím tomu, že by se někdo, kdo jí obyčejné, hmotné jídlo, mohl někdy takhle přecpat. Tohle má daleko od jakékoli představy o hladu, je to jen o cpaní se dalším a dalším prasádam, protože ta chuť je nová, jiná, vzrušující.

Ale ta kocovina potom! Zdá se to téměř masochistické, trpět tolik kvůli něčemu, co jste si způsobili sami. Ale vy jste si nikdy nedokázali uvědomit, že to přijde. Nikdy byste nemohli v neděli sedět a přemýšlet o tom, jak se budete cítit v pondělí. A přestože jste v pondělí i v úterý trpěli celý den, a ještě také část středy, ve čtvrtek bylo vše zapomenuto. Tak či onak, ve čtvrtek to tak vždycky vypadalo; byl to okamžik oddechu. Už jste se zotavili z posledního týdne a těšili se na ten další. A toto je, přátelé, přesně to, o čem je hmotný život: toužení a naříkání.

Pěkná závislost

Jak jsme však řekli dříve, je to celé nějakým způsobem součást jógové cesty. Je možné nějak vyléčit i toho největšího závisláka a naučit ho přijímat jen trochu prasádam, které bude stačit na to, aby mohl hezky dělat svou službu. Proto je tento druh závislosti pěkný.

Neboť jediným místem, kde můžete dostat Krišnovo prasádam je Krišnův chrám. A pokud pobýváte v Krišnově chrámu, budete muset zpívat Hare Krišna a sdružovat se s oddanými, a když budete tohle dělat, stanete se oddaným také. Dokonce i já se jednoho dne stanu také oddaným. Protože ono to nezáleží na nás. Závisí to pouze na tomto procesu oddané služby, milosti duchovního mistra, a na Hare Krišna mahá-mantře.

Takže jestli už jste v oddané službě zapojení, výborně! Ale jestli nejste, možná byste se měli stát závislými na prasádam jako já, protože se tak můžete vysvobodit z toho Velkého Zlozvyku, a to rodit se a umírat. Hare Krišna!


Autor článku: Taru dás, překlad z angličtiny: bh. Ondřej Hládek