Oddaní u nás po roce 1989

Trilokátma dás, mluvčí Mezinárodní společnosti pro vědomí Krišny, hnutí Hare Krišna, píše pro časopis Dingir.

Po sedmnácti letech legálního působení hnutí Hare Krišna v České republice se ukazuje, že zájem o ně, tolik zřetelný po roce 1989, nebyl jen dočasnou a módní záležitostí, ale trvá a ještě vzrůstá. Jedním z důvodů je skutečnost, že filozofie a kultura, na nichž je hnutí založeno, jsou nadčasové a mají lidem co nabídnout v kterékoliv době, ať v dávné minulosti, v současnosti, ale i budoucím generacím.

Zakladatel hnutí A. Č. Bhaktivédánta Svámí Prabhupáda častokrát zdůrazňoval, že knihy, které přeložil ze sanskrtu do angličtiny, se stanou velmi důležitým zdrojem informací na dalších deset tisíc let a distribuci těchto knih považoval za jednu z nejdůležitějších kazatelských aktivit. Také proto se jejich distribuce spolu se zpíváním Hare Krišna mahámantry na veřejnosti staly hlavními činnostmi oddaných v polistopadovém Československu. Kírtirádž, oddaný z USA odpovědný za Československo, vyzval české oddané prakticky hned v prvních dnech listopadové revoluce, aby začali zpívat Hare Krišna na veřejnosti v Praze. Tehdy se scházely na Václavském náměstí téměř každodenně desítky tisíc lidí a Ašvahari, Narakriti, Níla Mádhava, Rádhá Ramana, Rukminí Ramana a Angarapúrna v dhótích a sárí využili této jedinečné příležitosti a s velkým nadšením začali poprvé v Československu veřejně šířit vědomí Krišny.

V revoluční atmosféře bylo poměrně snadné distribuovat knihy Šríly Prabhupády, neboť hlad po tomto druhu literatury byl nesmírný. Oddaní čerpali ze zásob knih propašovaných ze zahraničí ještě v době socialismu a kapesní vydání Bhagavadgíty, Zlatého Avatára, Šrí Išopanišady a životopisu Šríly Prabhupády spolu s Vědeckým poznáním duše rychle nacházely nové čtenáře. Příhodnou atmosféru pro kázání brzy využili oddaní ze zahraničí, Bhaktivaibhava Svámí a Džaj Gurudév, žáci Šríly Prabhupády, kteří prezentovali nauku o vědomí Krišny na veřejných přednáškách, univerzitách i domácích programech. Velký ohlas zaznamenalo několik koncertů mezinárodní rockové skupiny oddaných Gauranga Bhadžan Band v Praze, Brně a Bratislavě.

Počet oddaných rychle narůstal a bylo třeba hledat další prostory pro kázání a bydlení oddaných. Na jaře 1990 se vrátil z emigrace ze Švédska Turíja, další z českých žáků Šríly Prabhupády, s touhou založit farmu na duchovních principech nauky o vědomí Krišny. Po usilovném hledání se podařilo najít polorozbořený statek na Benešovsku, jejž původní majitelé právě získali nazpět. Myšlenka obnovení přirozeného hospodaření se jim zamlouvala. Proto souhlasili s prodejem statku a pronájmem přilehlých pozemků. Tak vznikl v Městečku u Benešova další projekt, farma Krišnův dvůr.

Přestože na počátku devadesátých let bylo možné skoro všechno, bylo třeba hnutí legálně zastřešit. Tehdejší zákon o církvích však registraci hnutí jako náboženské společnosti prakticky neumožňoval, a proto nezbývalo, než se registrovat na Ministerstvu vnitra jako občanské sdružení. Pod touto hlavičkou působilo hnutí až do roku 2002, kdy byl přijat nový zákon o církvích a hnutí bylo zaregistrováno jako náboženská společnost.

Nadšené zpívání oddaných na veřejnosti kolemjdoucí často nechápali, a tak vznikaly různé fámy. Například o přidávání drog do jídla nebo tajné konzumaci alkoholu. Pro člověka zvenku mohlo být těžké pochopit, že samotné zpívání mahámantry může být příčinou spokojenosti. Postupně se ve společnosti vytvořilo několik táborů lidí s různým postojem vůči harinámům a dalším veřejným aktivitám hnutí. Jedni byli zvědaví, o co vlastně jde a toužili se dozvědět něco víc. Jiní považovali setkání s oddanými za zajímavé zpestření jinak všedního dne. Další nás alespoň tolerovali s postojem, že každý má právo zařídit si svůj život, jak sám chce. A poslední skupinka lidí byli zarytí odpůrci, kteří si při zaslechnutí Hare Krišna zacpávali uši a vykřikovali něco v tom smyslu, abychom šli raději poctivě pracovat. Tento druh lidí byl čas od času "povzbuzován" některými sdělovacími prostředky, které šířily velmi zkreslené informace. Jelikož v té době o hnutí téměř nikdo nic nevěděl, přibývalo různých fám a pomluv. Někdy stačilo použít fotografii oddaných v článku o nebezpečných sektách, jindy v rádiu nebo v televizi vystrašit rodiče tím, že pokud se jejich děti zajímají o Hare Krišna, tak je mohou definitivně ztratit. Samozřejmě že některé rodiče to vyděsilo a snažili se svým dětem jejich "nebezpečný" zájem rozmluvit. Dlužno říct, že napětí v některých rodinách často vyhrocovali sami začínající oddaní svým nezralým chováním vůči rodičům. Bylo vidět, že oddaní mají před sebou ještě hodně usilovné práce, nejen ve vztahu k veřejnosti, ale také v rámci výchovy a vzdělávání nových oddaných.

Přesto všechno zájemců neustále přibývalo a bylo zřejmé, že farma a dva pronajaté byty v Praze a později ani pronajatý rodinný domek nestačí pokrýt zájem. Tak se postupně rozvinul kazatelský program pro kongregační členy zvaný Náma Hatta. Účelem tohoto programu bylo podpořit všechny zájemce o vědomí Krišny, jimž rodinná situace nebo jiné důvody nedovolovaly život s oddanými. Všichni kongregační členové se postupně učili základní principy vědomí Krišny, zásady čistoty, vaření vegetariánských jídel a jejich obětování Krišnovi. Někteří pokročilejší oddaní začali ve svých domovech pořádat jednoduché nedělní programy, jejichž hlavní náplní bylo zpívání Hare Krišna mahámantry a vegetariánská hostina. V roce 1994 oddaní z pražského centra zorganizovali pro kongregační členy letní soustředění na Lazech u Mariánských Lázní, kde bydlel Šjámánanda se svou rodinou. Další rok se soustředění opakovalo v Praze a pro velký ohlas bylo nutné v následujících letech pronajmout rekreační středisko v Protivanově u Prostějova, kde se od té doby každoročně pořádají oblíbené letní tábory. Od roku 1999 významným způsobem pomáhá všem kongregačním členům na Moravě středisko Čakra v Lutotíně u Prostějova.

Jedním z velmi účinných způsobů šíření vědomí Krišny je distribuce prasádam. Šríla Prabhupáda se několikrát zmínil, že hnutí Hare Krišna vejde po podvědomí jako "náboženství kuchyně". Vegetariánské jídlo připravené s láskou a oddaností a obětované Krišnovi je chutné a výživné a prospívá nejen tělu, ale i duši. S touto myšlenkou vznikla první restaurace Góvinda v ulici Na hrázi, jejíž obliba rychle rostla především díky kuchařskému umění Krišna Čaitanji. On se také zasloužil o získání prostor v Soukenické ulici k vybudování další restaurace, která zahájila provoz v květnu 1995.

Kromě již uvedených základních činností - veřejného zpívání mahámantry, distribuce knih a prasádam - mohli oddaní i příznivci hnutí zapojit své talenty a dovednosti v celé řadě dalších projektů určených pro představení védské kultury a filozofie široké veřejnosti. Vedle občasných programů na středních a vysokých školách měly stovky a tisíce lidí téměř ve všech větších městech v Čechách a na Moravě možnost navštívit "Indický festival" nebo "Happy fest", kulturní pásmo s tradiční vaišnavskou hudbou, klasickým tancem Bharata Nátjam, přednáškou, multimediální projekcí, ochutnávkou prasádam a oblíbeným společným zpíváním a tancováním, při kterém často mizí hranice mezi jevištěm a hledištěm. Velmi pozitivní ohlas těchto festivalů se stal podnětem k účasti na hudebních festivalech.

Prvním z nich byl Open Air Music Festival v Trutnově v roce 1999 věnovaný hnutí Hare Krišna hlavním organizátorem Martinem Věchetem. Od té doby patří každý rok jedna z vedlejších scén nejen na Trutnově, ale později i na Sázava Festu pestré, téměř dvacetičtyřhodinové Hare Krišna extázi, kde jsou klasické bhadžany střídány transcendentálním rockem, jazzem a nejrůznějšími hudebními jamy, divadlem či tancem Bharata Nátjam.

Od poloviny devadesátých let prochází každé léto českými a moravskými vesničkami pěší mírový pochod Padajátra. Vůz s ozdobenými Božstvy a podobiznou Šríly Prabhupády je tažen mohutným a majestátním volským spřežením a oddaní za celodenního zpěvu kolemjdoucím nabízejí literaturu a prasádam. Každý večer Padajátra přenocuje v jiném městě nebo vesnici a v podvečer pořádá malý kulturní pořad pro veřejnost. Tradice těchto pěších poutí byla převzata z Indie a jejím cílem je kromě propagace ochrany krav přiblížit radostný a jednoduchý vesnický život spojený s hlubokou filozofií.

Jedním z nejnovějších programů je Šástra Dána, sponzorovaná distribuce knih Šríly Prabhupády do škol, knihoven, čajoven a dalších veřejně přístupných míst. Mimo výše uvedené činnosti pro veřejnost má nepostradatelné místo v hnutí vzdělávání oddaných. Od roku 1998 systematicky rozvíjí Centrum pro védská studia v Praze pětiletý vzdělávací systém, kde vedle komplexní výuky vaišnavské filozofie a kultury si mohou studenti osvojit tradiční duchovní vlastnosti a hodnoty popsané v Bhagavad-gítě a Šrímad Bhágavatamu, jako je nenásilí, pravdomluvnost, čistotnost těla i ducha, snášenlivost, sebeovládání, atd.

Přesto, že má hnutí Hare Krišna jednoznačně kazatelský charakter, jeho cílem není za každou cenu zvyšovat počet stoupenců. Hlavním smyslem je nabídnout duchovní alternativu dnešní zmaterializované společnosti, tolik připoutané ke smyslovému požitku. Stále víc se ukazuje, že vaišnavská tradice je přitažlivá i pro dnešního člověka ve střední Evropě a není nějakou suchou filozofickou spekulací nebo náboženským dogmatem či přežitkem, ale praktickou ukázkou, jak zaměstnat své přirozené vlastnosti a schopnosti ve službě Bohu, a tak dosáhnout skutečné spokojenosti a duchovní seberealizace.

Slovníček
Bhadžan - devocionální hudba a zpěv.
Brahmačárí - student žijící v celibátu.
Grihasta - osoba v životním stádiu duchovního rozvoje, spojeného s péčí o rodinu.
Harinám - skupinové zpívání svatých jmen Pána Krišny na veřejnosti.
Mahámantra - "velká mantra": Hare Krišna, Hare Krišna, Krišna Krišna, Hare Hare / Hare Ráma, Hare Ráma, Ráma Ráma, Hare Hare; zpívání této mantry je doporučený proces pro dosažení duchovní seberealizace v současném věku.
Mantra - (man - mysl, tra - osvobodit), transcendentální zvuk či védský hymnus, který osvobozuje mysl od iluze.
Prasádam - vegetariánské jídlo, které je obětováno Pánu Krišnovi; Boží milost.
Šástra - zjevené písmo.
Vaišnava - oddaný Pána Krišny, Višnua.

Rozhovor s Narakritim, chrámovým prezidentem v Praze

Mohl bys popsat, co dělali oddaní v listopadu 1989?

Ani jsem netušil, že 17. listopadu je nějaká demonstrace. Zrovna v ten den jsme spolu s Rádhá Ramanem převáželi do naší garáže Prabhupádovy knížky, které byly po propašování ze zahraničí dočasně uschovány u chartistů. Následující den jsme se dozvěděli, co se stalo, a již dopoledne na setkání jóginů v Planetáriu jsme začali knihy veřejně nabízet.

Oddaní už tehdy působili v Praze?

Většina oddaných bydlela společně v Lanšperku nedaleko Ústí nad Orlicí, aby nebyli tolik na očích Státní bezpečnosti. V revoluční atmosféře už nebylo co skrývat, a tak se týden po 17. listopadu celá skupinka oddaných přesunula do Prahy, do mého pokoje v rodinném domku v Dejvicích, kde jsem bydlel spolu s otcem, nevlastní matkou a dvěma sestrami.

Jaký byl váš hlavní program?

V té době se konaly každý den na Václavském náměstí demonstrace. Hned ráno po snídani chodili oddaní pravidelně do podchodu metra na Můstku, kde zpívali Hare Krišna, rozdávali prasádam a knihy. Já jsem mezitím doma připravoval prasádam a když jsem byl hotov, přidal jsem se k nim. V centru Prahy jsme zpívali každý den asi do pěti hodin odpoledne.

Jak reagovala na vaše zpívání veřejnost?

Lidé byli velice zvědaví, včetně pánů v šedivých oblecích vybavených kvalitními fotoaparáty. Možná ty fotografie stále ještě někde leží ve svazcích StB a bylo by zajímavé je získat. Později jsme byli pozváni stávkovým výborem, abychom se přidali se svým zpíváním k oficiální části programu "U koně". Po čase se k našemu zpívání a tancování přidávaly větší skupinky převážně mladších lidí, což bylo pro nás velmi povzbudivé.

Co jste dělali poté, co se situace uklidnila a mezi lidmi vyprchala revoluční euforie?

Stále jsme pokračovali v harinámech a distribuci knih a prasádam. Tyto tři činnosti tvoří dodnes naše nejdůležitější kazatelské aktivity. Situace se uklidnila i u mě doma, neboť jsme našli byt k pronájmu v Libni, v ulici Na hrázi 5, z něhož se později stalo první centrum hnutí s pravidelnými nedělními přednáškami a vegetariánskými hostinami.

Rozhovor s Varnášramem, hospodářem na Krišnově dvoře

Jak dlouho na farmě působíš a co všechno jsi dělal?

Poprvé jsem navštívil farmu v prosinci 1990 a v květnu 1991 už jsem přišel nastálo. Od té doby jsem prošel snad všechny služby. Od úklidu, umývání nádobí, bourání sutin, zedničení, uctívání Božstev až po práce v zemědělství. Kromě toho od roku 1997 zastávám všechny povinnosti chrámového prezidenta.

Mohl bys stručně charakterizovat farmu před těmi šestnácti lety a teď?

Především se změnila sociální struktura obyvatel farmy. Na začátku tady byl pouze jeden manželský pár a jinak převládali svobodní brahmačáríni. Dnes tady žijí čtyři manželské páry s dětmi. Stručně vyjmenovat všechny změny snad ani nejde. Jenom namátkou, celá budova bývalého statku prošla mohutnou rekonstrukcí, vybudoval se mlýn, stáje pro koně a krávy, čistička odpadních vod a úroda z polí je nesrovnatelně vyšší než na začátku.

Co považuješ za největší úspěch tohoto projektu?

Hlavně to, že jsme přes všechny potíže a překážky vytrvali v původní myšlence závislosti na půdě a ochraně krav a postupně uzavřeli okruh od pěstování zemědělských plodin až po jejich zpracování, spotřebu a prodej produktů.

Jaké jsou plány a přání do budoucna?

Kromě soběstačnosti v základních plodinách je mým přáním, aby se farma stala vhodným zázemím pro grihasty a modelem alternativního jednoduchého způsobu života v souladu s přírodou a s Bohem ve svém středu pro další generace.

Rozhovory připravil Trilokátma dás.

Trilokátma dás (Antonín Valer, *1960) je členem hnutí od roku 1990 a působí v něm jako mluvčí. Kromě jiného usiluje o rozvoj mezináboženského dialogu v České republice.