Proč je hřích všechno, co těší smysly?

Gauranga Kišore dás

Díval jsem se na webové statistiky, abych zjistil, kolik lidí navštěvuje můj blog a jaká vyhledávají slovní spojení, která je tam přivedou. Všiml jsem si, že před několika dny někdo hledal frázi "Proč je hřích všechno, co těší smysly?"

Řekl jsem si, že by si tento dotaz zasloužil odpověď, neboť je to mezi mladými lidmi, kteří se snaží porozumět vědomí Krišny, dosti běžný dotaz. Oživuje mi mnoho vzpomínek na gurukulu. Byla to obvyklá otázka, která se při diskusích ve třídě často projednávala. Zdálo se nám, že se nás Krišna snaží jen potrestat tím, že nám nedovoluje, abychom se pobavili, a opravdu jsme nemohli pochopit, co je tak špatného na něčem tak neškodném, jako třeba dát si pivo, a nebo co teprve říci o oblíbeném tématu - mít sex.

Myslím, že první věcí, kterou je nutné pochopit, je, že ve vědomí Krišny není pojetí hříchu tak převládající, jako v židovsko-křesťanské náboženské tradici. Jsou činnosti, které vedou k utrpení a svázání s tímto světem, které jsou v protikladu k činnostem, jež vedou k budoucí radosti a požitku, a dále jsou zde činnosti, které nás vedou ven z utrpení a svázanosti do transcendentální sféry.

Uspokojování smyslů je hříchem v tom smyslu, že vede k utrpení. Nyní to zní tak jednoduše, tak proč jsem to tedy nechápal předtím? Iluze je tak silná, že je v této věci pro lidi obtížné vidět pravdu. Všechna ta varování před uspokojováním smyslů zde tedy nejsou proto, abychom jimi byli potrestáni, ale aby nám pomohla žít šťastným životem. Jsem si jistý, že nám to naši učitelé říkali, ale my jsme to nějak nedokázali slyšet.

Velký problém s uspokojováním smyslů spočívá v tom, že jeho vlivem vzrůstá ztotožňování se s tělem a s touhami mysli. Touhy vedou prostě a jednoduše k utrpení. Na této úrovni tedy jen nepříznivě zvětšují naše utrpení. Určitě jsme tohle všichni slyšeli mnohokrát, třeba na každé přednášce z Bhágavatamu.

A čím více se zvyšuje naše tělesné ztotožňování, tím méně jsme schopni realizovat svou duchovní identitu, což je to, o čem celý duchovní život je. Uspokojování smyslů je tedy skutečně v naprostém rozporu s duchovním životem.

Bhaktivinód Thákur to pěkně shrnuje ve svém Gódrumačandra Bhadžanopadéši (Pokynech pro uctívání měsíce z Godrumu). Říká: "Ó, můj drahý příteli, pocit štěstí požívaný ve společnosti opačného pohlaví nakonec vede jen k frustraci a utrpení, a oloupí člověka o konečný cíl života."

A v tomtéž verši vysvětluje, jak je možné překonat silné touhy po uspokojování smyslů, když říká: "Nech se jen omámit čistými sladkými náladami svatého jména a uctívej Pána Gaurangu, měsíc godrumského lesa."

Není to tedy o trestu, nebo o snaze zabránit lidem, aby si užívali, jde skutečně o to, aby přestali trpět.

Krišna se nesnaží zapříčinit vaše utrpení, On chce vidět, že už nebudete muset trpět nikdy. Dychtí po našem návratu k Němu více, než my sami. On jen čeká. A ví, že nás naše připoutanost k uspokojování smyslů, která je skutečně pouze utrpením, udržuje zachycené v tělesném ztotožňování jeden nešťastný život za druhým. A ví, jak nádherná je oddaná služba, osobně přichází, aby ji ochutnal a rozdával každému na celém světě.

Nejen, že uspokojování smyslů vede k utrpení a k ještě větší tělesné identifikaci, ale je také vyjádřením naší závisti vůči Krišnovi. Každá touha "potěšit" smysly (atmendriya priti vancha) je kategorizována jako chtíč, který je v protikladu k lásce, jež je touhou potěšit Krišnovy smysly (krishnendriya priti vancha). Toto je pilulka, kterou je těžké spolknout, ale Krišna je vlastníkem všeho a všech, a všichni jsou tu pro Jeho potěšení a ne pro naše.

Každá jiná touha, než potěšit smysly Krišny, je tedy hříchem – v tom smyslu, že udržuje naši svázanost s tímto hmotným světem a drží nás oddělené od Krišny.

Není ale pravda, že cokoli, co je příjemné smyslům, je hřích. Prasádam je úžasně příjemný zážitek. Pokud však uvaříme jídlo a neobětujeme ho, potom, jak Krišna říká v Bhagavad-gítě, "jíme jen hřích."

Není hříchem potěšit smysly, hřích však je touha užívat si odděleně od Krišny. A ve službě Krišnovi může člověk zažít skutečné potěšení, po němž duše touží.

Krišna je vše přitažlivý. Existuje něco radostnějšího a hezčího pro oči než nádherný pohled na Krišnovu transcendentální temně modrou podobu prohnutou ve třech místech, s lotosovýma očima, krásným úsměvem, pavím perem, žlutým oděvem a ozdobenou lesními květinami? A zvuk Krišnovy flétny je dokonalostí všech zvuků, nic nemůže smysly těšit více. Kdo jen dokáže popsat uspokojení, které je takto smyslům dáno? A vůně Krišnova těla je tak omamná, že z ní jsou gópí celé bez sebe. A co jen říci o doteku Jeho transcendentálního těla, nebo obětí Jeho mocných lotosových paží. Nemůžeme pochopit radost z doteku Krišnova těla. A co teprve tančit s Krišnou v rása líle...