Poslední cesta

Kompletní hospicová péče o odcházející vaišnavy - výňatky z knihy od Sangity déví dásí

Proces zármutku

Období mezi diagnózou smrtelné choroby a odchodem může být vyplněno významným emocionálním a duchovním růstem – nejen pro pacienta, ale i pro pečovatele a rodinné příslušníky. Bylo by významným úspěchem, kdyby se pocit smíření, který přichází spolu s přijetím možnosti vlastní smrti nebo smrti blízkého milovaného, podařilo snadno a bez velkého úsilí navodit. Bohužel tomu tak vždy není.

Pro pacienta může uvědomění si vlastní smrti znamenat natolik paralyzující úzkost, že se běžné každodenní stresory mohou stát nesnesitelnými. Toto napětí se nevztahuje pouze na pacienta, ale může se též přenášet na pečovatele a další rodinné příslušníky, kteří mohou bojovat s vlastními pocity viny, vzteku, odporu a strachu.

Pokud jste jako pečovatel unaven, nebo dokonce vyčerpán, tyto pocity nemusí být snadno překonatelné a mohou vést k ubíjejícímu emočnímu zmatku. Člověk ocitající se v hospicu by se měl vyrovnat se svými vnitřními konflikty. Je rovněž žádoucí vyrovnat konflikty vzájemné. Tato vnitřní a vnější „náprava“ vede k ocenění vzájemného vztahu a zbývajícího společně tráveného času. To se stává zvlášť důležitým pro oddané.

Jako vasišnavové naštěstí disponujeme bohatstvím duchovního vědění, které nám pomáhá v transcendování hmotných těžkostí. Každý z nás však kráčí sám po vlastní duchovní stezce a naše individuální potřeby se liší. Pro některé může starost o umírajícího milovaného a příprava na nevyhnutelnou ztrátu onoho oddaného znamenat větší emocionální bouři než pro jiné. Obecně pomáhá odstranit citovou bolest, jež by mohla vytvořit překážky v duchovním životě. Je zkušeností mnoha starších vaišnavů v našem Hnutí pro vědomí Kršny, že se často vynoří nevyřešený citový konflikt, který je pak nutno řešit po mnoho následujících let. Tato kapitola má umožnit porozumění citové zkušenosti smrtelně nemocného pacienta a zároveň pomoci vám jako opatrovníkovi ve vašem citovém i duchovním růstu v období častých zkoušek vaší síly.

Jak bylo popsáno dříve, smutek často pro pacienta začíná okamžikem stanovení diagnózy. Opatrovníci a rodinní příslušníci začínají v tomto období truchlit také. Ve skutečnosti každý, kdo má k pacientovi nějaký vztah a pocítí jeho konec jako ztrátu, zakusí určitou míru smutku. Právě jako je vědomí Krišny posloupností kroků nutných k lepšímu pochopení pravdy, i o smutku je třeba přemýšlet jako o procesu vedoucímu k přijetí vlastní smrti nebo budoucí smrti někoho nám blízkého. Tento koncept, zahrnující různé fáze umírání, byl do hloubky popsán doktorkou Elisabeth Kubler-Rossovou, která začala svou průkopnickou činnost se smrtelně nemocnými pacienty již před mnoha lety. Dr. Kubler-Rossová strávila desítky let péčí o umírající, mladé i staré, a nalezla souvislost v emocích zakoušených lidmi tváří v tvář nevyhnutelné smrti. Obdobné smuteční reakce můžeme pozorovat nejen u umírajících, ale také u jedinců procházejících traumatizujícím životním stádiem, jako je např. rozvod nebo jiná okolnost, která nám změní život a zároveň znamená velkou ztrátu.

Stádia smutku, jak je popisuje Kubler-Rossová, jsou tyto: popírání, vztek, vyjednávání, deprese a přijetí.

Je důležité poznamenat, že ne každý smrtelně nemocný pacient zakouší všechna tato stádia nebo jimi prochází v očekávaném pořadí. Viděla jsem například mnoho pacientů pasivního založení velmi silných ve své víře. Ti se nikdy nehněvali při zjištění, že jim zbývá méně než šest měsíců života. Jiní pacienti se cítili jeden den deprimovaní a druhý pociťovali vztek. Tato stádia nejsou pevně daná a je jasné, že každá umírající osoba má právo reagovat svým vlastním osobitým způsobem.

Podobně i pečující, rodinní příslušníci a blízcí přátelé mohou prožívat tato stádia truchlení způsobem odpovídajícím jejich osobnosti. Někdy může pacient již dosáhnout stádia přijetí, zatímco příbuzný stále zápasí se vztekem. Měla jsem např. jednou sedmašedesátiletého pacienta, který se velmi snažil přijmout svou hrozící smrtí po prodělání městnavého srdečního selhání. Tento silný a laskavý muž, jenž byl baptistickým ministrantem, strávil své poslední dny snahou utěšit své dospělé děti které, bohužel, zůstaly nahněvané i po jeho smrti.

V následující části rozebíráme každou z pěti fází smutku v tom sledu, v němž se obvykle objevují.

Odmítání

Je-li člověku sděleno, že trpí smrtelnou chorobou, první reakcí je zpravidla odmítání. Často je to i reakce jeho blízkých. Popření funguje jako vyrovnávací mechanismus, jímž se dotyčný chrání před skutečností, která mu mění život a zdá se nepřekonatelnou. Je to normální a jde jednoduše o způsob přizpůsobení se. Pamatujte, že zvyknout si chvíli trvá.

Čerstvě diagnostikovaný pacient se může vyhýbat dialogu o své chorobě nebo dokonce i jakémukoliv kontaktu se svými přáteli a příbuznými pro strach, že by se mohli zmínit o jeho chorobě. Často dokonce pacient obviňuje lékaře nebo prohlašuje výsledky testů za zfalšované. Je běžné, že pacient ve stádiu odmítání pokračuje v plánování budoucnosti a plány si tvoří i na dobu, která je určitě mimo jeho prognózu.

Příklad tohoto jevu jsem zaznamenala, když moje prateta umírala na metastatickou rakovinu prsu. Objednala si sadu mincí, která měla měsíčně docházet poštou po dobu jednoho roku. Očividně neměla vyhlídku na tak dlouhé přežití, aby mohla obdržet celou sbírku, ale odmítání rozsahu vlastní choroby velmi ovlivnilo její chování. Později, když se její stav zhoršil, jí její silné náboženské cítění pomohlo přijmout nevyhnutelné a se svou situací se docela smířila. Avšak i poté, kdy přijala svůj osud, bylo v její rodině stále několik příbuzných, kteří si danou situaci nepřipouštěli. Odmítali plánovat její budoucí celodenní péči, řka: „Nepotřebujeme o tom mluvit právě teď, protože ona takovou péči ještě dlouho potřebovat nebude.“ Takové výroky jsou běžné mezi rodinnými příslušníky, kteří těžko přijímají realitu vzniklé situace. Moje zkušenost s „vyhýbavými“ rodinami byla obecně taková, že nálada „teď o tom nebudeme mluvit“ přetrvala i poté, kdy pacient pochopil, že je situace opravdu vážná.

Popření funguje jako typ bariéry, která někoho udržuje v bezpečí před šokující realitou blížící se smrti. Přátelé a příbuzní, kteří to myslí dobře, mohou i povzbuzovat pacienta, aby se „smířil s realitou“. Ale je nelaskavé nutit někoho, aby přijal takové drsné zprávy dřív, než je na to připraven. Dr. Kubler-Ross doporučuje, aby na pacientovy otázky bylo odpovídáno upřímně, ale zároveň bychom neměli předbíhat s informací, o kterou se nás pacient neprosil. Jinými slovy, pokud si o ni pacient neřekl, pravděpodobně není připraven ji přijmout. Konečně nemocný pacient bude postupně pociťovat ztrátu na mnoha úrovních, včetně ztráty fyzických schopností a nezávislosti ve výkonu i těch nejbanálnějších úkonů. Umírající také pociťuje ztrátu celoživotních plánů a očekávání. Dr. Peter Kaye toto zdůrazňuje, když říká:

„Vzdát se nadějí a snů do budoucna může být obtížnější nežli vzdát se těch věcí, které jsou teď.“

Jako oddaným nám může záležet na tom, aby pacient rychle akceptoval konečnost své situace a mohl co nejdříve začít s procesem své duchovní přípravy na smrt. Avšak od pečovatele je v této chvíli opět očekávána zvýšená trpělivost.

Trvající odmítání se však pro toho, kdo se nachází tváří v tvář nevyhnutelné smrti, časem stává nepřiměřeným a škodlivým. Popírání je nepřiměřené, když nepomáhá pacientovi zvyknout si na svou chorobu, nebo když brzdí další opatření – praktické, finanční, emoční a duchovní změny. Jeho přetrvávání se stává škodlivým když způsobuje dodatečnou sklíčenost pacientovi, rodině a pečovateli. Může též uškodit, pokud pacienta zdržuje od přijetí paliativní léčby, jíž je podávání medikamentů tlumících bolest. Věřte svým instinktům a poznáte, kdy popírání u vašeho pacienta přerostlo únosnou dobu trvání.

Dialog s pacientem či s blízkou osobou, jež popírá blížící se smrt, musí být veden jemně a laskavě. Pro otestování rozsahu pacientova popírání se lze zeptat: „Můžeš mi říci, co lékař říkal o tvé chorobě?“ Ta samá otázka může být pozměněna k testování téhož u pacientova blízkého. Pamatujte, že v popírání může u té které osoby existovat mnoho rafinovaných vrstev. Každý nános musí být něžně a opatrně odstraněn. To ovšem neznamená, že budeme nabízet falešné naděje na uzdravení. Kdyby byl pacient takto zrazen, může ztratit důvěru ve své pečovatele, když pocítí jak slábne. Může mu to také zabránit v dořešení nevyřešených problémů. Toto období není pro pečovatele jednoduché. Je snadné překročit tenkou hranici mezi odhalením popírání a uvedením v omyl. V této fázi mi vždy pomáhalo říci svým pacientům: „Samozřejmě, Pán může kdykoliv zasáhnout, ale v této chvíli vaše lékařská zpráva říká, že je váš zdravotní stav velmi vážný.“ Tímto způsobem jsem jim nikdy úplně nevzala naději – jak doporučuje dr. Kubler-Ross – ani je neuvedla v omyl.

Je nutné poznamenat, že se u pacienta často objeví cosi zvané „intelektualizace“, což je schopnost popsat technické aspekty vlastní choroby, zatímco si ještě plně neuvědomil důsledky na emocionální úrovni. Například může být schopen vysvětlit partnerovi, že má metastázy na játrech, plicích a v kostech. Je schopen tuto skutečnost verbalizovat věcně a jeho okolí se může zdát, že je v podstatě smířen se svou prognózou. Avšak dotyčný stále setrvává v popírání. Jako pečovatel pacienta podpořte a pomáhejte mu v emočnímu uchopení vlastního osudu, aby mohl začít svůj zármutek zpracovávat.

Pokud vám v péči pomáhá sestra z hospice, požádejte ji, aby se zapojila, pokud se popírání ze strany pacienta nebo rodiny stává jakkoliv problematickým. Zkušená sestra by měla být schopna situaci zvládnout tak, aby se péče o pacienta nekomplikovala a jeho pohodlí netrpělo. Časem se každý dostane do momentu kdy popírání již nepomáhá a rozhovor o vlastním strachu nabízí pocit úlevy.

Hněv

Pacient se často přesune z fáze popírání do fáze hněvu, ačkoliv to tak není vždy. Ze všech fází procesu zármutku je hněv nejtěžší zvládnout, jak pro osobu, kterou postihuje, tak pro ty, jež jsou jeho terčem. Pacient se může rozhněvat, uvědomí-li si, že se blíží smrt; členové rodiny nebo blízcí přátelé se mohou rozhněvat, když si uvědomí, že někdo jim drahý bude brzy pryč. Tak může hněv narušit podporu pacientova okolí odcizením rodiny a přátel.

V případech smrtelné choroby není nezvyklé, že dojde k restrukturalizaci rodiny a výměně rolí. Společný čas trávený některými členy rodiny se může snižovat, zatímco jiní tráví více času společnými návštěvami nemocného a péčí o něj. Zatímco dobrá komunikace pomáhá všem zúčastněným zvyknout si na nové podmínky, hněv oslabuje zdravou komunikaci mezi blízkými.

Pro pacienta může být fáze hněvu obdobím, kdy klade otázky typu „Proč zrovna já?“ nebo „Proč mi to Pán musel udělat?“.Hněv může být také způsobem, jak zakrýt strach. Jakožto pečovatel, jenž tráví s pacientem mnoho času, budete přirozeně terčem velké části tohoto hněvu. To může na oplátku vyvolat hněv ve vás, neboť se cítíte nedoceněn a máte pocit, že s vámi pacient nehraje fér. Když se tak stane, připomeňte si že se pacient nehněvá na vás, nýbrž na svou situaci. Je na vás a na ostatních každým dnem čím dál tím závislejší. Tento pocit bezmoci může být občas nesnesitelný a projeví se výbuchy hněvu. Připomeňte si, že tyto výbuchy jsou projevem pokračujícího procesu zármutku. Pokuste se představit si, jak byste v podobné situaci reagovali vy. V této fázi je důležité, abyste jakožto pečovatel přijali pomoc od ostatních, kteří vám umožní vidět věci na chvíli z odstupu, urovnat si věci v hlavě a vrátit se do služby svěží a odpočatí.

Vyjednávání

Typickou další fází zármutku je vyjednávání, kdy dotyčný něco slibuje nebo se snaží uzavřít smlouvu nějakého druhu, aby si tak prodloužil život. V jistém smyslu se teď pacient snaží získat pro sebe víc času. Skládá Bohu sliby, zvláště tehdy pokud cítí, že nežil způsobem, jaký se od něj očekával. Například se pacient může modlit: „Necháš-li mne déle na živu, budu trávit mnohem více času čtením písem.“ Nejenže dotyčný slibuje Pánu změnu ve svém životě, ale může dokonce přemlouvat členy rodiny, aby se vzdali svých špatných návyků v naději, že mu to prodlouží život. Může se pokusit napravit narušený vztah a doufat, že tak Boha potěší a ten jej nechá žít déle. Tato fáze vyjednávání může být nesmírně bolestivá jak pro pacienta, tak pro pečovatele. Podobně jako u ostatních fází se může vyjednávání týkat i blízkých umírajícího, aby jim bylo poskytnuto více času v jeho společnosti. Jako pečovatel povzbuďte pacienta, aby vyslovil své pocity. Vyjednávání se často pojí s pocitem viny. Pokud je předmět tohoto pocitu sdílen, může být snazší se s touto fází vyrovnat. Opět je namístě kvalitní komunikace, aby se snížila úzkost všech zúčastněných.

Deprese

Po fázi vyjednávání se u smrtelně nemocného (i u členů rodiny) může objevit deprese. Deprese znamená počátek uvědomění blízkosti smrti. U pacienta k tomu obvykle dojde, když se příznaky zhorší. Zeslábne a stane se závislejší na druhých. V tomto období může prožívat nesmírný pocit ztráty spolu s nárůstem závislosti. Podobně jako v jiných fázích zde hraje klíčovou roli změna v rodinných rolích spolu s absencí zaměstnání nebo toho typu oddané služby, který byl pacient zvyklý vykonávat. Pacient pociťuje „reakční depresi“ ze všech těchto ztrát, a vedle toho se projevuje tzv. „přípravná deprese“, plynoucí z uvědomění, že se nevyhnutelná smrt blíží.

Někdy je těžké odlišit pacienta v depresi od toho v pokročilém stádiu nemoci, neboť příznaky se v obou případech shodují: nespavost, snížená chuť k jídlu, slabost a únava. Pokud již dotyčný někdy v minulosti depresi prožíval, není neobvyklé, že do ní upadá na konci života. A naopak, i osoba, jež depresi nikdy dříve neprožila, může do deprese v této fázi zármutku upadnout. Překvapivě úvahy o sebevraždě nejsou u umírajícího pacienta nutně projevem deprese. Mohou být prostě jen způsobem, jak dát blízkým najevo nesmírná emoční muka, jež prožívá. Také může jít o pokus znovu získat nad svým životem alespoň nějakou kontrolu. V každém případě je smutek pro podmíněnou duši přirozenou součástí umírání, Může být nutné jím projít, aby bylo dosaženo fáze smíření. Znovu opakuji, že jsou potřeba pečovatelovy schopnosti naslouchání a empatie. Často je však pacient v této fázi tichý. Umírající osoba může pro uklidnění potřebovat vaši tichou přítomnost a podporu.

Přijetí

Poslední fází procesu zármutku je období přijetí. Je to čas odhodlání a vnitřního klidu pro umírajícího i pro rodinné příslušníky. Pacient je nyní schopen skutečně se koncentrovat na vlastní „já“ a vzdaluje se světským starostem, které jej obklopují. Slovní komunikace se omezuje. Může se u něj rovněž projevit určitý odstup od blízkých. To je někdy traumatizující pro ty, kdo nedokážou pochopit, co pacient prožívá. Často jsem rodinám v hospici vysvětlovala, že v této fázi je pacient jakoby jednou nohou v tomto světě a druhou v příštím. Po velkém úsilí je konečně připraven se vyrovnat se smrtí. Jsem vždy ohromena, když vidím pacienta, jenž se propracoval až k této poslední fázi umírání. Pro oddaného je to nejvýznamnější období, neboť konečně překonal svůj zármutek a může své myšlenky plně koncentrovat na Pána.

Někdy může pacient projevit touhu být ponechán v osamění. Jako pečovatelé musíme pacientovu potřebu samoty respektovat. Tyto chvíle soukromí mohou být pro člověka blížícího se smrti neocenitelné. Pokud je pacient ještě schopen své tužby sdělit, je lepší nechat výběr na něm. Oddaného pacienta se zeptáme, zda by chtěl poslouchat nahrávku bhajanů, nebo zda jej má někdo navštívit a tiše zpívat Hare Krišna, eventuelně číst z písem. Jak se pacient postupně uzavírá do sebe a přestává mluvit, atmosféra v pokoji by tomu měla odpovídat. Večerní osvětlení by mělo zůstat tlumené. Hlasy, zpěv a hudba by měly být tlumené a mírné. Jednou z povinností pečovatele je vysvětlit blízkým, že pacientova mlčenlivost je odrazem klidu a míru který přichází s odevzdáním se do rukou Pána. Je to čas kdy bychom se měli veselit že vaišnava došel ve svých přípravách tak daleko.

Poté co jsme zkoumali, jak pět fází zármutku prožívají dospělí, měli bychom obrátit pozornost k mnohem mladší skupině, která bude na zármutek reagovat odlišným způsobem.

Týká-li se situace malých dětí

Obecně jsou děti oddaných zvyklé slýchat o smrti a umírání od útlého věku, neboť příprava vědomí na čas smrti je integrální součástí vaišnavské filosofie. Avšak pokud je malé dítě nuceno sledovat smrt někoho jemu blízkého, bude mít o dané situaci vlastní mínění v závislosti na věku, rozvinutosti vnímání a úrovni emoční vyspělosti.

Malé děti vyjadřují zármutek spíše pomocí činů než slovy. Například dítě, které je snadno vyvedené z míry, se cítí zmatené, ale jednoduše nenachází slova, aby nejistotu vyjádřilo. Dítě rozrušené smrtelným stavem pacienta může častěji zlobit, nebo se hádat s ostatními. Buďte pozorní k netypickému chování dítěte, neboť poukazuje na hlubší pocity. U dětí může být smutek také vyjádřen prostřednictvím hry. Blízcí dítěte by si měli všímat „her“ souvisejících se smrtí a nesmrtelností. Co děti říkají, když se vžívají do různých rolí, může také odhalit skryté emoce. Kresby mohou rovněž vyjevit myšlenky a pocity, jež není dítě schopno verbalizovat.

Dětem musí být dovoleno truchlit jejich vlastním způsobem a nesmí být nuceny přizpůsobovat se dospělým představám truchlení. Dejte dětem příležitost zeptat se na smrtelný stav pacienta. Malé děti si často myslí, že něčí choroba a následná smrt je jejich chyba. Mohou v sobě nést pocit viny a potřebovat ujištění, že situaci nezavinily. Samozřejmě, vědomí Krišny pomáhá lidem v každém věku transcendovat materiální zármutek, ale truchlící dítě vyžaduje z naší strany zvýšenou citlivost, aby nevyřešené pocity neneslo s sebou do dospělosti. Malým dětem často ulehčí diskuzi o nepříjemných věcech to, mohou-li si současně hrát s hračkami či panenkami a nemusí se dívat přímo na dospělého. Vhodná chvíle mluvit o nemoci blízkého je například ve chvíli, kdy si dítě kreslí nebo maluje. Pokud má dítě nějaký večerní rituál, jako třeba vyprávění pohádek nebo povídání o tom co dnes zažilo, možná se v této době cítí bezpečněji a bude připravenější sdílet myšlenky a pocity.

Protože vývojová fáze dítěte ovlivňuje jeho nebo její pojetí smrti, zařadila jsem následující krátká shrnutí jednotlivých věkových skupin, jejich kognitivních chápání smrti a možné tísňové signály:

• Věk 2-4 roky – Děti v tomto věku jsou sebestředné a doslova si myslí, že se svět točí kolem nich. Jde o předkoncepční období, kdy dítě ještě není schopno chápat koncepty. Smrt je vnímána jako odchod, reversibilní a nepermanentní. Úzkosti se mohou projevit skrze regresi určitého chování, jako touhy být krmen, pít z kojenecké láhve místo ze skleničky, nebo pomočování.
• Věk 5-7 let – Děti v tomto věku získávají více nezávislosti při průzkumu světa, který je obklopuje. Rozvíjí se u nich používání jazyka. Mají tendenci často se ptát „proč?“. Děti v tomto věku se mohou cítit vinné, protože si spojují myšlenky s okolnostmi. Například pokud bylo dítě někdy rozhněvané a přálo dotyčnému něco zlého, může se cítit odpovědné za jeho chorobu. Je to věk, kdy dítě věří, že fantazie je pravda. Smrt je stále vnímána jako reversibilní. Úzkosti mohou být odhaleny ve hře. Děti v tomto věku mohou mít noční můry a být ve svých hrách násilnější.
• Věk 8-11 let – Děti v tomto věku vstupují do fáze logického myšlení. Smrt je vnímána jako trest. Začínají smrt vnímat jako ireverzibilní a konečnou. Úzkosti mohou problematizovat soustředění ve škole. Mohou se izolovat od ostatních. Mohou prožívat poruchy spánku. Mohou si dělat starosti jak se svět po smrti milovaného změní. Například je může přehnaně rozrušovat, že se budou stěhovat do nového domu nebo dokonce města a budou muset opustit rodinu a přátele. Tyto sekundární ztráty ještě zhoršují už tak traumatizující skutečnost ztráty blízkého člověka.
• Věk 12-18 let – V tomto věku již děti dokážou řešit problémy a jsou schopny abstraktního myšlení. Jsou schopny pochopit koncept smrti a učinit si vlastní závěr na základě toho, co se naučily v dětství. Úzkosti se mohou manifestovat skrze depresi a strach. Adolescenti se mohou v domácnosti izolovat a trávit více času ve vlastním pokoji. Pro děti v tomto věku je někdy snazší mluvit o dané situaci s někým mimo rodinu.

Role pečovatele

V každé z fází pacientova zpracovávání zármutku je ze strany pečovatele vyžadováno hodně trpělivosti. Smrtelná choroba znamená pozdvižení pro všechny zúčastněné a je to pečovatel kdo obvykle nese hlavní tíhu těchto turbulencí. Může se vám stát, že přejdete z pacientova pokoje do obýváku, a tam najdete příbuzné, kteří potřebují vaši péči právě tolik, jako pacient. Být pečovatelem není lehký úděl. Seberte svou emoční a duchovní sílu, abyste mohl být zdrojem síly a útěchy pro ty kolem vás. Avšak kvůli držení všech ostatních nad vodou nepřehlížejte vlastní pocity ztráty. I vy máte právo truchlit svým vlastním způsobem.

Symptomy a příznaky blížící se smrti

Rozdíl mezi příznakem a symptomem je ten, že první se obvykle chápe jako objektivní, zatímco druhý jako subjektivní. Obecně příznakem rozumíme objektivní důkaz nemoci nebo choroby, jenž může být viděn, slyšen, cítěn nebo změřen. Symptom chápeme jako subjektivní a může obsahovat informaci od pacienta, jako je počátek bolesti, např.: navozující příčiny, lokalizace, závažnost a faktory vedoucí k úlevě.

Právě tak jako existuje mnoho příznaků a symptomů té které choroby, existují i příznaky a symptomy blížící se smrti u smrtelně nemocného pacienta. Ačkoliv proces umírání je u každého unikátní co do prožitku, pozorovala jsem mnoho z těchto příznaků opakovaně nezávisle na původní příčině choroby. Časový průběh těchto příznaků a symptomů je flexibilní s délkou mezi jedním až třemi měsíci předtím, než dojde k úmrtí.

Můžeme často pozorovat dva oddělené ale vzájemně související procesy. Jeden na fyzické úrovni, kdy se tělesné systémy postupně vypínají, druhý na mentální, emoční a duchovní úrovni, ve kterém se pacient vzdaluje okolnímu světu. Obvykle v období jednoho až dvou měsíců před smrtí se mnoho pacientů posune od intelektualizace vlastní smrtelné situace ke skutečnému porozumění a přijetí vlastní smrtelnosti.

V tomto období jsme často svědky snížené socializace, kdy se pacienti stávají tiššími a do sebe uzavřenějšími. Váš pacient se může snažit oddělit od svého okolí a blízkých, aby se mohl „pustit“. Toto chování se nevyskytuje výlučně u vaišnavů a objevuje se u mnoha pacientů nezávisle na jejich spirituálním či náboženském zázemí. Pacient může projevovat touhu být častěji o samotě nebo chtít vidět jen několik málo lidí. Ujistěte rodinu a přátele že tím, koho snese ve své blízkosti, pacient často označuje ty, jejichž podporu potřebuje v tomto období, neznamená to však, že ty ostatní nemiluje nebo si jich necení. Může to také být někdo, koho pacient potřebuje vidět protože se potřebuje emočně srovnat.

Smrtelně nemocný pacient, který je již dosti stažený do sebe, nemusí cítit potřebu své důvody pro osamění verbalizovat. Pokud se jedná o tento případ, jeho mlčení může, aniž by to zamýšlel, vnést do rodinné situace novou dynamiku. Blízcí se často cítí „odstrčeni“. To může vést ke vzteku a nevraživosti ze strany rodiny, jež se může cítit odmítána poté, co péči o pacienta věnovala tolik úsilí. Jako pečovatel máte možnost snížit napětí laskavým upozorněním, že pacientovo stažení se do sebe je přirozenou a nevyhnutelnou součástí procesu umírání. Neznamená to, že je pacient nevděčný za poskytnutou pomoc, ale že se potřebuje vzdálit svému okolí, aby mohl svou cestu dokončit. V této vnitřní fázi musí již dotyčný cestovat v osamění.

Navíc se v tomto období prodlužují periody odpočinku a spánku. Dokonce i v bdělém stavu může umírající ležet celé hodiny v tichosti se zavřenýma očima. Podporujte zúčastněné v pochopení pacientovy potřeby ticha a oddělení. Ujistěte je, že nonverbální komunikace něžným dotykem může říci více než slova.

Další znaky blížící se smrti

Pokud jsou si přátelé a rodina vědomi tělesných a mentálních změn, jež se mohou projevit u smrtelně nemocných pacientů, může to někdy zmírnit strach pocházející ze spatření milovaného v tomto stavu. Některé z níže uvedených příznaků se mohou nebo nemusí projevit u všech pacientů, mohou se objevit v odlišném pořadí a zcela určitě se neprojeví všechny najednou. Pokud se projeví, stanou se v posledních dnech života zjevnějšími a budou se prohlubovat.

Někdy během týdnů nebo dokonce měsíců umírání není neobvyklé, že smrtelně nemocný pacient mluví s někým kdo již zemřel nebo s lidmi, které nemůžete vidět. To lze často připsat nedostatku kyslíku v mozku, chorobnému procesu jako je rakovina mozku či metastáza, nebo reakci na léky. Je však obtížné porozumět procesu oddělování, který se projevuje na konci života, a zaměstnanci hospiců v těchto příznacích často spatřují důkaz, že smrt je nevyhnutelná. Při práci v hospicu si sestřičky – včetně mne – zvyknou informovat o těchto projevech pacientů stejně rutinně, jako o jejich tělesném stavu. Nikdy se s pacienty nehádáme o to, co údajně vidí nebo slyší. Pokud nemůžeme lékařsky dokázat jiné vysvětlení, musíme se na tyto projevy dívat jako na další krok v jejich přechodu.

Toto „zbystření“, jež se často projeví když se člověk blíží smrti, může zahrnovat i pacientovu indikaci času, ve němž přijde jeho smrt. Tyto verbální „náznaky“ jsou blízkými často v daný moment přehlíženy, ale je na ně vzpomínáno později, když pacient již odešel. Starala jsem se například o muže, který v létě řekl: „Svátky budou letos v mém domě obdobím smutku.“ Odešel dva dny před Vánocemi.

S ohledem na to je třeba poznamenat, že pacienti s blížící se smrtí někdy čekají na významné datum, jakým je narození vnoučete nebo kulaté narozeniny. Žena umírající na rakovinu mi často vyprávěla o svých blížících se narozeninách. Vzhledem k rozsahu její choroby se nezdálo možné, aby se onoho data dožila. Odešla v předvečer svých devadesátých narozenin s celou rodinou po boku své postele.

Další věcí, již si pečovatelé běžně všímají je, že pacient často čeká na přítomnost konkrétní osoby, aby mohl odejít, nebo naopak může čekat na něčí nepřítomnost. Zůstala jsem například celou noc u postele své tchýně, než odešla. Přítomna byla též její nejmladší dcera, kterou vždy ochraňovala. Má švagrová zůstala po většinu noci, často spíce s hlavou položenou na matčině klíně. Uvědomila jsem si, že by pro natolik milující matku mohlo být nemožné umřít v přítomnosti dcery, které poskytovala tak dlouho útočiště. Konečně jsem navrhla, aby si švagrová šla na chvíli odpočinout do vedlejšího pokoje. Krátce poté, když slunce začalo vycházet, má tchýně odešla. Tento fenomén je možno pozorovat poměrně často. Mnoho rodin hlásilo, že odešli z pokoje „jen na pár minut“, aby po návratu zjistili, že jejich milovaný v tom krátkém intervalu stihl zemřít. Jedna mladá oddaná umírající na rakovinu požádala svou sestru, aby v čase její smrti zpívala Hare Krišna, pokud toho nebude schopna sama. V nemocnici trávila své dny bez společnosti ostatních vaišnavů, mlčenlivá a pasivní. Její rodiče a sestra s ní zůstávali ve dne v noci. Jednou, když její rodiče odešli na chvíli z pokoje, sestra si vzpomněla na svůj slib a začala zpívat Hare Krišna mantru. Do několika minut tato šťastná duše odešla v míru za poslechu svatých jmen Pána.

Jak se blíží čas smrti, může se u pacienta projevovat vzrůstající neklid a/nebo opakování činností, jako je tahání za povlečení nebo sahání do vzduchu pro něco, co nikdo jiný nemůže vidět. O tom je často hovořeno jako o „závěrečné úzkosti“. Můžete také pozorovat časem vzrůstající zmatek. U oddaných může pomoci poslech zpěvu Hare Krišna mantry či klidného bhajanu, což pomůže snížit napětí často zakoušené v této pozdní fázi smrtelné choroby. Pomoci by také mohlo hlasité čtení o Krišnových zábavách. Mluvte klidně a sebejistě, nikdy v takovém tónu, který by pacient mohl považovat za blahosklonný. Měkké osvětlení a tlumení okolních zvuků a dalších stimulů může pacientovu uvolnění také prospět.

Omezení jídla a pití

Jak se mění chuť, pacienti přirozeně ztrácí zájem o jídlo. Jídlo a pití se omezuje rovněž zpomalením zažívání a obtížnějším polykáním. Během posledních dní, kdy pacient již nejí, ale stále je schopen přijímat tekutiny, zavlažujte pacientova ústa pomocí srkání chladné vody brčkem, nebo podávejte lžičkou malé kousky ledové tříště. To pacienta uklidní, pokud je to ovšem schopen přijmout bez kašle a dávení. Ujistěte se, že před podáváním tekutin nebo ledu je pacientova hlava nadzvednuta polohou postele nebo podložena dostatečným množstvím polštářů. Rty by měly být udržovány vlhké pomocí lubrikačního gelu. Pokud není podáván kyslík, lze použít vazelíny. Vlhčete rty a vnitřek pusy každé dvě hodiny pomocí houbičky apod. Během posledních dní života kdy malá srknutí mohou způsobit dávení, nebude pacient pravděpodobně přijímat žádné tekutiny. To je pro členy rodiny obvykle těžké přijmout. Mělo by jim však být vysvětleno, že přirozená dehydratace je součástí procesu umírání a není pro pacienta bolestivá. Nikdy nevnucujte jídlo ani tekutiny, neboť v tomto období tím pacientovi nijak neulehčíte. Tělo si nyní šetří energii pro důležitější potřeby.

Inkontinence

Pokud byl váš pacient dříve schopen zadržet moč, může nyní s postupem choroby prožívat ztrátu kontroly nad touto funkcí. Ať už byla či nebyla zavedena cévka, výstup uriny se postupně snižuje. Může postupně tmavnout, obsahovat krev nebo houstnout v konzistenci, jak se příjem tekutin postupně snižuje a ledviny přestávají fungovat. Je žádoucí udržovat kůži suchou a čistou a aplikovat tlustou, ochrannou vrstvu krému odpuzujícího vlhkost, aby byl pacient chráněn před vyrážkami a jinými kožními selháními působenými inkontinencí. Někdy je nutné použít plenkové kalhotky, omyvatelné nebo na jedno použití. Jako vždy berte ohledy na to, že taková péče může být pro pacienta ponižující. Umístění tlusté prošívané deky pod pacienta a její pravidelné měnění jej může udržet v suchu a čistotě právě tak. I pacient, který již nepije a nejí, může mít stále ještě nějaký výstup moči a stolice. V posledních několika dnech života je však pravděpodobné, že pacient bude produkovat velmi málo nebo vůbec nic. Personál hospice možná bude pacientovi muset měchýř prohmatat, aby bylo zjištěno, jestli je uvolněný. Tak se ukáže, jestli pacient moč zadržuje, či zda se pouze snížila její produkce.

Vitální příznaky a počátek změn barvy kůže

Když začínají selhávat pacientovy tělesné systémy, může se snížit jeho krevní tlak. Frekvence pulsu se často zvýší (běžná frekvence je cca 70 pulsů za minutu), nebo může klesnout hodně pod 60 pulsů za minutu. V zápěstí může puls slábnout, nebo přestane být hmatatelný. Stejně tak v nohou. Pacientova kůže se může stát vlhkou a lepkavou. Jako pečovatel se snažte udržovat pacienta v čistotě a suchu. Zvlášť osvěžující může být v tomto období pro pacienta vlažná lázeň v posteli. Ujistěte se, že pokud se pacient potí, je dostatečně často měněno povlečení postele. Pokud zadní část hlavy a krku zvlhne potem, dejte mu na polštář malý ručník, aby sál přebytečnou vlhkost. Pokud mu není zima, dejte mu na čelo chladný obklad. Čas od času mu osušte tváře. Obklad se rychle zahřeje, proto je žádoucí jej každé dvě hodiny měnit, vypláchnout studenou vodou. Tělesná teplota může fluktuovat mezi vysokou horečkou a podchlazením. Normální tělesná teplota je 36,2° C a obyčejně se pohybuje mezi 35,6° C a 37,8° C. Pacientovy končetiny se mohou stát na dotek studenými. Jak se blíží smrt, můžete si všimnout strakatění v barvě kůže na pacientových patách, kolenou nebo uších. Strakatění vypadá jako malé oblasti červeného nebo purpurového zabarvení a je způsobeno snižujícím se krevním oběhem. Může pokračovat ve výskytu na pacientových nohách, nebo se objevit také na dalších částech těla. Spodní strana těla může ztmavnout a lůžka nehtů často zmodrají. To jsou další příznaky snižujícího se krevního tlaku.

Změny v dechovém rytmu

Směrem ke konci života se rytmus dechu vašeho pacienta velmi pravděpodobně změní. Jeho plíce se mohou začít plnit tekutinou a jeho dech může znít vlhce. Normálně člověk dýchá 16-20krát za minutu. V poslední fázi může být dech mělký a může se zrychlit až na 40 dechů za minutu, nebo snížit až na 6 dechů za minutu. Můžete si všimnout tak zvaných apnea, období bez dechu, která mohou trvat od 10 sekund do jedné minuty. Poté opět pominou a dýchání se obnoví ve stejné intenzitě jako předtím. Váš pacient může „lapat po dechu“, vdechovat a vydechovat spíše pusou nežli nosem, nebo může vydechovat jako když vyfukuje vzduch sevřenými rty. Pro pohodlí a zvýšení kapacity plic udržujte hlavovou část postele zvednutou, nebo hlavu podložte polštáři. Převrácením pacienta na bok mu lze dýchání usnadnit. Přeložte polštář napůl po delší straně a jemně jej vsuňte za něj k ulehčení polohování. Měňte polohu nejméně každé dvě hodiny pro pohodlí a vyhnutí se proleženinám. Pokud se pacientův dech ztíží v poloze na boku, okamžitě jej vraťte na záda. Jako vždy by hlava a hrudník měly být nadzdviženy alespoň pod úhlem 45-60° i vyšším, je li třeba. Pokud je podáván kyslík, ujistíme se že jsou přívody na svých místech. Pokud je k dispozici malý elektrický větrák, nastavíme jej na pomalou rychlost a z pohodlné vzdálenosti zaměříme na pacientovu tvář. Ujistěte se, že je pacientův pokoj přiměřeně odvětrán a vzduch cirkuluje.

Posledních několik dní až hodin před smrtí

Časem se váš pacient stane zamlklým a přestane reagovat na externí stimuly, jako je hovor či světlo. Ne každý pacient se do této fáze dostane, ale většina těch, o něž jsem pečovala, jí prošla. Někteří profesionálové z hospiců této fázi říkají „aktivní umírání“. Pacient je ve stavu podobném komatu, ale pravděpodobněji právě vstoupil do posledního stádia procesu umírání. Dle mých zkušeností trvala tato fáze nejdéle šest dní, ale to je velmi neobvyklé. Typicky se pacient ve fázi „aktivního umírání“ udrží od jednoho do dvou dnů, někteří pouhé hodiny. I když vám neodpovídá, váš pacient vás může stále slyšet. Ujistěte se, že v jeho blízkosti není řečeno nic, co byste nechtěli, aby slyšel. U oddaného je v této klíčové fázi velmi důležité zpívat Hare Krišna mantru.

Šríla Prabhupáda píše: „Pokud si dotyčný tak nebo onak vzpomene v okamžiku smrti na svaté jméno Nárájan, Krišna nebo Ráma, okamžitě dosáhne transcendentálního výsledku a vrátí se domů, zpátky k Nejvyššímu.“ (Šrímad-Bhágavatam, 8:1:48)

Ať už váš pacient reaguje či nereaguje na verbální stimul, podávání léků proti bolesti by mělo pokračovat. Dříve orálně podávaná medikace se nyní již musí podávat nitrožilně nebo dermálně. I když váš pacient nemůže o své bolesti mluvit, neznamená to, že ji necítí. Pokračujte v podávání léků tišících bolest a dalších úlevných prostředků předepsaných lékařem.

Následující příznaky blížící se smrti se mohou nebo nemusí objevit, ale pokud se tak stane, znamenají, že pacient pravděpodobně odejde do jednoho až dvou dnů, nebo dokonce v několika hodinách:

• Pacientův dech se může zpomalit. Jeho plíce se mohou naplnit tekutinou, jeho dech pak zní bublavě jakoby dýchal pod vodou. Tento „chřestivý zvuk“ je působen akumulací sekretu v širokých dýchacích cestách a mluví se o něm jako o „smrtelném chropotu“. Protože pacient je příliš slabý než aby mohl kašlat, sekret se taktéž může ukládat v zadní části jeho krku. Četnost stavu apnea se může zahušťovat a její trvání může být delší. Tento chaos v rytmu dýchání sestávající z fází apnea a opětovného prohloubení dechu se nazývá Cheyene-Stokesův dech. Pro úlevu může pacientův lékař předepsat hycosine (neboli Scopolamine), elixír který je podán a absorbován pod jazykem, aby vysušil nánosy sekretu. Pokračujte v dodržování ostatních opatření, jak jsou popsána shora.
• Pacientova kůže se může zdát na dotyk chladná a na rukou a nohou vypadat namodralá. Strakatění se může v této fázi rozšiřovat a může být pozorováno na kolenou, kotnících nebo loktech. Zabarvení se může šířit po nohou nebo dalších částech těla v rozmezí hodin a je znamením dalšího poklesu krevního oběhu.
• Pacientovy oči mohou zůstat otevřené nebo pootevřené a mohou mít strnulý pohled bez reflexu mrknutí. Panenky mohou mít skelný vzhled. Občasná slza může vytéci ze slzného váčku, ale neznamená to nutně, že pacient pláče.
• Ačkoliv se nedoporučuje obtěžovat v této fázi pacienta zjišťováním jeho tělesného stavu, je nicméně dobré vědět, že jeho krevní tlak se bude patrně snižovat a jeho puls bude slabší a těžší na nahmatání. Tělesná teplota je obyčejně pod normálem, ale ošetřovala jsem i pacienty, kteří měli svou poslední noc v životě horečku.
• I když se pacienti již nacházejí v této fázi „aktivního umírání“, někteří mohou setrvat ještě celé dny a vydržet těžký fyzický stres, jakoby čekali, až někdo něco řekne nebo dorazí nějaká osoba.

Pomáháme pacientovi s uzavřením jeho života

Vzpomínám si na osmadvacetiletého pána umírajícího na chorobu příbuznou AIDS. Po několik dní zůstával v tichosti a zápasil o každý dech. Konečně k jeho loži přišel jeho otec, zapálený ministrant, který nesouhlasil s životním stylem svého syna. Když jsem vycítila, že tuto osobu chtěl pravděpodobně můj pacient vidět, řekla jsem jeho otci: „Čekal na vás, pane. Prosím řekněte mu všechno, co potřebujete, a můžete-li, řekněte mu, co potřebuje slyšet. Dejte mu povolení „pustit se“.“

Se slzami v očích jeho otec zašeptal: „Lituji každé bolesti, kterou jsem ti způsobil, synu. Vždy jsem tě miloval. Teď je čas, abys odešel v pokoji.“

Pacient zavřel oči a v klidu odešel.

Viděla jsem mnoho pacientů, kteří podobně jako tento mladý muž setrvali v poslední fázi života, dokud jim milovaní neřekli něco, co potřebovali slyšet. Citlivost v těchto otázkách uzavření života je pro péči v hospici velmi důležitá. U oddaných tento princip platí také.

Nedořešené životní problémy mohou nabývat různých forem a úzkost z nich se také různě projevuje. Každý z nás má v sobě skladiště plné emočních pravd, jež se zakládají na našem stavu a osobních zkušenostech. Během období, kdy se staráte o svého pacienta, může, ale i nemusí, v takových otázkách vyžadovat pomoc. Možná je mu pohodlnější dojít sám k vlastním závěrům. Možná si není vědom problémů, které ještě potřebuje vyřešit, nebo se mu nechce či je nemůže s vámi rozebírat.

Ať už je to jakkoliv, pokud se zdá, že pacient prodlévá ve fázi „aktivního umírání“, není pro pečovatele i příbuzné neobvyklé cítit se trochu frustrovaně s nádechem hluboké bezmoci. Jako blízký pečovatel jste však možná ke svému překvapení poznal svého pacienta tak důkladně, že dokážete odhadnout, co potřebuje před smrtí uzavřít, podobně jako já v příkladu s mladíkem a jeho otcem. Samozřejmě není vždy možné pochopit, co pacient v tomto ohledu potřebuje. Pokud si znovu vybavíte konverzace, jež mezi vámi proběhly, může vám to pomoci pochopit, co potřebuje pacient dokončit, než úspěšně opustí tento svět. Tyto emoční a psychické potřeby oddaného pacienta nesmí být nikdy podceňovány nebo přehlíženy. Naším cílem je zabezpečit pacientovi v jeho posledních dnech veškeré pohodlí, aby mohl soustředit svou mysl na Pána. Když jsme se v péči o umírajícího oddaného dostali tak daleko, by byla nesmírná chyba tento bod záměrně nebo neúmyslně podcenit.

Pokud je váš pacient ženatý, má děti, zejména malé děti, může mu prospět, pokud jej rodina ujistí, že v péči o ně bude schopná po jeho odchodu pokračovat. Často to pacientovi poskytne klid potřebný k tomu, aby se mohl koncentrovat na duchovnější témata. Pokud to jde, povolte každému blízkému několik minut s pacientem o samotě. Pokud jste jakožto pečovatel zároveň členem rodiny, dopřejte si tuto příležitost také. I když pacient může být mlčenlivý a neodpovídat, přesto tím může být zbaven jakýchkoliv posledních úzkostí, které jej zdržují od nerušeného a duchovního odchodu z tohoto světa.

Jak již bylo řečeno, ne všichni pacienti vstoupí do této fáze „aktivního umírání“. V prosinci 2000 v posvátné zemi Vrindávanu v Indii naše společnost oddaných stejně jako zbytek světa ztratila velmi drahého vaišnavu jménem Rám dás. Rám dás Prabhu byl laskavý a nadšený oddaný, který sloužil jako hlavní púdžárí po čtrnáct let v ISKCONském chrámu v Los Angeles. Byl milován a respektován každým, kdo jej znal a bude vždy vzpomínán pro své jemné a trpělivé způsoby.

Poté, co byl diagnostikován na smrtelné onemocnění srdce, přestěhoval se Rám dás do Vrinadávanu, aby prožil své poslední dny se svou manželkou, Krišna Kumárí dásí. Po několik let se Krišna Kumárí o svého manžela láskyplně starala, často nucena se stěhovat, aby mohla zůstat v posvátném dhámu. Jako jeho oddaná společnice se o Rám dáse starala ve dne v noci, a ve chvíli jeho smrti mu pomohla připomenutím Šríly Prabhupády a Pána Krišny. Krišna Kumárí dásí je zosobněním pravé vaišnavské pečovatelky.

V dopisu, jenž jsem obdržel, a který byl datován 23. března 2001, Krišna Kumárí napsala:

Během svého posledního dne si Rám dás Prabhu většinu dne četl rukopisy. Večer měl dva hosty, Kavičandru Svámího a Baliho dáse. Povídali si o všech možných filosofických konceptech, zatímco Maharádž prováděl Rám dásovi po dobu tří hodin reiki. Hosté odešli v devět večer a Rám dás vypil své mléko a vzal si pilulky. Zavolala jsem doktora, aby byl informován o Rámově stavu, protože ho v té době chodil denně kontrolovat. Když jsem přišla zpátky do pokoje, kde Rám seděl, řekl: „Budu v pořádku. Klidně jdi spát.“

Viděla jsem že proces již začal, usedla jsem proto vedle něj a pomohla mu přidržet na hrudi jeho oblíbený obrázek nohou Šríly Prabhupády. Řekla jsem mu: „Všechno je v pořádku. Šríla Prabhuhpáda je tu,“ což bylo v každém smyslu pravda, neboť před čtvrt hodinou nám jeden přítel vrátil obří fotografii Šríly Prabhupády. U dveří jsem žertovala: „Ale podívejme, Šríla Prahbupáda je tu!“

Tekutina Rámovi rychle plnila plíce a já zvolala: „Řekni Krišna! Zpívej!“ Začal zpívat mantru, ačkoliv to bylo vlastně fyzicky nemožné. Otočil svou tvář a s pohledem na obrázek Šríly Prahbupády řekl: „Krišna“ a odešel v úžasném pokoji... Naučil mě, jak být všem vděčná a na každého, koho potkám, se usmát a pozdravit ho „Hari ból.“ Proslavil se samozřejmě svým „Pamatujte, že Krišna vás miluje.“ ...Rozdával se neúnavně všem na potkání, ve dne v noci. Byl velmi vzácný.

Právě jako všichni, kdo měli to štěstí ho poznat, budou vděčně vzpomínat na Rám dáse, vzpomenou si na jeho ženu Krišna Kumárí dásí pro její nekonečnou oddanost a dokonalou péči, jíž tohoto velikého vaišnavu zahrnovala.

Z příkladu Krišna Kumárí se můžeme poučit, jak důležité je, aby pečovatel během několika posledních hodin života u dotyčného zachoval klidnou a duchovní atmosféru. Neustálý poslech zpívání Hare Krišna mahámantry v čase smrti je „duchovním pokynem“ jenž nám dává Šríla Prabhupáda a Pán Čaitanya Maháprabhu.

Pán Krišna říká Ardžunovi:

„A každý, kdo na konci života při opouštění svého těla vzpomíná jen na Mě, dosáhne okamžitě Mého stavu bytí. O tom není pochyb.“
(Bhagavad-gíta kap.8, verš 5)

Ve významu k tomuto verši, Šríla Prabhupáda píše: „Kdokoliv opouští své tělo ve vědomí Krišny, přechází okamžitě do transcendentálního sídla Nejvyššího Pána.... k připomenutí si Krišny stačí zpívat mahámantru Hare Krišna Hare Krišna Krišna Krišna Hare Hare / Hare Ráma Hare Ráma Ráma Ráma Hare Hare, bez přestání, kráčet ve šlépějích Pána Chantanyi... Takovým způsobem se bude dotyčný schopen úspěšně oddělit od těla ve vědomí Krišny a dosáhnout tak nejvyššího cíle.“

Pokud není váš pacient schopen zpívat Hare Krišna mantru kvůli své pokročilé chorobě, je povinností pečovatele mu ji nepřetržitě zpívat. Jestliže kvůli své chorobě pacient trpí nějakou formou sluchového postižení, musí to být činěno velmi blízko jeho ucha. Je možno též cyklicky přehrávat nahrávku Šríly Prabhupády zpívajícího džapu, je však nutné zajistit návaznost. Tak bude mít umírající příležitost slyšet svatá jména Pána, meditovat o Jeho krásné podobě a vzpomínat na Jeho transcendentální zábavy.

Ve Šrímad-Bhagavátamu, zpěv 5, kap. 3, verš 12 Šríla Prabhupáda překládá:

„Drahý Pane, možná ve chvíli smrti nebudeme schopni vzpomínat na Tvé jméno, podobu a vlastnosti kvůli zakopnutí, hladu, pádu, zívání nebo chorobnému zbídačení a horečce. Proto se k Tobě modlíme, ó Pane, neboť jsi velmi laskavý ke svým oddaným. Prosíme pomoz nám vzpomenout si na Tebe a pronést Tvé svaté jméno, atributy a činnosti, které mohou odstranit všechny reakce za naše hříšné životy.“

Na podporu tohoto výroku Šríla Prahbupáda vysvětluje: „Skutečným úspěchem v životě je ante-narayana-smrti – vzpomenutí si na svaté jméno, atributy, činnosti a podobu Pána ve chvíli smrti. I když jsme třeba zaměstnáni oddanou službou Pánu v chrámu, materiální podmínky mohou být tak tvrdé a nevyhnutelné, že můžeme na Pána v čase smrti zapomenout kvůli rozrušení nebo chorobě. Proto bychom se měli modlit k Pánu, abychom byli schopni vzpomenout si v čase smrti - kdy jsme v tak nejistém stavu - na Jeho lotosové nohy.“

V minulém desetiletí jsme slyšeli o několika oddaných v tomto hnutí pro vědomí Krišny, kteří opustili své tělo z důvodu dlouhodobé choroby. Někteří se před svým odchodem aktivně věnovali oddané službě; další cestovali daleko od svého původního místa a vzdálili se komunitě oddaných. Nakonec se však mnoho z těchto umírajících vaišnavů vrátilo do otevřené milující náruče svých bratří a sester, aby ve společnosti oddaných strávili své poslední dny. Ačkoliv někteří byli příliš nemocní, než aby mohli sami zpívat Hare Krišna, i přesto tito oddaní obdrželi milost Pána. V čase smrti je dobrosrdeční vaišnavové obklopili a zpívali jim Hare Krišna, zatímco oni v klidu odcházeli.

Ohledně toho Indradyumna Svámí píše ve své knize Deník cestujícího kazatele (díl 3, kap. 30): „Je důležité, jakým způsobem dotyčný opustí tento svět. V jistém smyslu je celý život oddaného přípravou na tento klíčový moment. Vědomí v okamžiku smrti určuje další směr cesty dotyčného. Existuje bengálské přísloví: Bhajan kara sadhana kara – murte janle hoy. „To, jaký bhadžan a sádhanu člověk vykonával během svého života, se ukáže v okamžiku jeho smrti.“ Ale co se stane, pokud se oddanému v okamžiku smrti nepodaří soustředit mysl na Krišnu? Jeden lékař mi nedávno řekl, že osmdesát procent lidí je vlastně během umírání v bezvědomí! Tělo se „přirozeně“ dostane do šoku před traumatickým momentem, kdy duše opouští tělo.... Po smrti Jamunáčárji jednou Rámanudžáčárju znepokojily důležité otázky. Požádal proto Kančipúmu, služebníka pána Váradarádži (Krišny), aby se na ně Pána za něj zeptal. Jedna z nich byla: „Co se stane, pokud tvůj oddaný zemře náhle a není schopen na Tebe v okamžik smrti myslet?“ Pán Váradarádža odpověděl: „Pak budu já myslet na svého oddaného.“

Jak zjistíme, kdy došlo k úmrtí?

• Dech se zastaví. Někdy se zdá, že pacient již vydechl naposledy, ale může o chvíli později ještě naposled hlouběji vdechnout.
• Srdce přestává bít.
• Panenky jsou nehybné a rozšířené.
• Čelist se může uvolnit a ústa mohou zůstat pootevřená.
• Oční víčka mohou zůstat otevřená.

Poznamenejte si čas úmrtí. Pokud na péči o pacienta dohlížela sestřička, uvědomte hospic. Státní zákony se liší, je však možné, že je nutná návštěva sestřičky, aby smrt potvrdila. Zůstaňte nohama na zemi a pomáhejte v tom i ostatním přítomným. Útěchou vám může být fakt, že jste pro umírajícího oddaného udělali, co se dalo. Utěšovali jste ho v posledních měsících života fyzicky, emočně, mentálně i duchovně. A v jeho posledních chvílích jste mu pomohli na cestě domů, zpátky ke Krišnovi.

„Přítomnost oddaného v hodině smrti povznese do duchovního nebe dokonce i duši vraha brahmany.“ (Hari Bhakti Vilása, 10:86)

Na přednášce ze Šrímad Bhagavátamu v Los Angeles na počátku sedmdesátých let jsem osobně slyšela Šrílu Prabhupádu říci: „Pro oddaného je smrt právě jako spánek. Zavře oči, a když je otevře, je u Krišny. Je to tak pěkné.“

Posmrtná péče, kremační ceremoniál a vzpomínková služba

Jak je řečeno ve Šrímad-Bhagavátamu, doporučuje naše vaišnavská tradice po smrti kremaci spíše než pohřeb. Je zvykem očistit a připravit tělo způsobem příznivým pro kremační ceremoniál. To by očividně nebyl snadný úkol pro blízkého člena rodiny nebo někoho, kdo je momentálně velmi rozjitřen. Provedení tohoto posvátného rituálu ovšem může dotyčnému pomoci s vyrovnáním po emocionální stránce. Kdokoliv tuto službu provede, by s tím měl být zcela srovnán.

V Indii i na Západě je proces přípravy těla pro kremaci podobný – v Indii je tělo jen navíc vykoupáno v posvátné řece, jako je Ganga nebo Jamuna. Pokud oddaný odešel na Západě, doporučuje se tělo jednoduše omýt v čisté vodě. Mělo by dostat nové šaty. Je nanesen tilak a pasta ze santalového dřeva, kterou oddaní někdy napíší Krišnovo jméno na čelo zesnulého. Do úst by měl být vložen lístek obětovaného tulasí spolu s několika kapkami čaranámrity, jíž se koupala Božstva. Pokud je po ruce prach ze svatého dhámu Vrindávanu, trocha by ho měla též být nasypána do úst. Na krk zesnulého by měla být zavěšena girlanda od Božstev. K oděvu oddaného je někdy přišpendlena nebo uvázána malá část šatů Božstev. Horní část těla může být zahalena do harinámového čadaru. Tělo pak může být pokropeno vodou ze svaté řeky, jako je Ganga či Yamuna, je-li po ruce. Celý tento očistný proces před kremací se provádí s pocitem, že odevzdáváme mrtvé tělo posvátnému ohni.

Kremační obřad na Západě

Kremace by měla být uskutečněna v krematoriu, kde je respektována vaišnavská víra. Bylo by vhodné předem obřad dohodnout, aby k němu bylo možno přistoupit co nejdříve po opuštění těla.

Pokud jde o kremační obřad, obdržela jsem tuto písemnou odpověď od Jeho Svatosti Bhakti Čaru Svámího, staršího žáka Šríly Prahbupády a velké autority na vaišnavskou etiketu v dopise z 5. dubna 2001:

Otázka: Jaká je správná etiketa kremační ceremonie oddaného, odehrává-li se na Západě? Měli bychom v krematoriu zpívat jen Hare Krišna mantru, nebo existují další mantry, které bychom měli zpívat před a během kremace těla?

Odpověď: „Ano, Hare Krišna mahá-mantra bude jistě pro duši zesnulého znamenat nejlepší duchovní podporu. Avšak protože je naším hlavním zaměstnáním kázání a při takové příležitosti jsou lidé nejotevřenější vědomí Krišny, lze doporučit abychom mluvili o důležitosti praktikování oddané služby Krišnovi. Pokud je dotyčný oddaným, můžeme mluvit o jeho duchovních aktivitách a dalších pozitivních vlastnostech. Šríla Gópál Bhatta Gósvámí napsal knihu zvanou Sat-kriya-sara-dipika, která poskytuje vyčerpávající výčet, jak by takový obřad měl probíhat. V ní jsou uvedeny mantry určené právě pro tuto příležitost. Avšak nemyslím, že jsou naprosto nezbytně nutné.“ (Poznámka: Pokud si někdo přeje zpívat tyto mantry kromě Hare Krišna mahá-mantry, nechť se obrátí na zmíněnou knihu od Šríly Gópála Bhatty Gósvámího Sat-kriya-sara-dipika )

Vzpomínkový obřad pro vaišnavu

Když jeden oddaný před několika lety odešel během autonehody, Šríla Prahbupáda psal ohledně upomínkové mše dopis Révatínanandan dásovi. Zde je výtah z tohoto dopisu datovaného 14. listopadu 1973:

Ohledně autonehody svolejte pouze pro Rághavu dáse brahmačarího kondolenční setkání a modlete se za jeho duši ke Krišnovi, aby mu dal dobrou příležitost k duchovnímu pokroku ve vědomí Krišny. Krišna mu jistě dá dobré místo ke zrození, kde bude moci opět rozvíjet své činnosti ve vědomí Krišny. To je jisté. Nabízíme však kondolence duši oddělené z těla vaišnavy. Víte, že je třeba rozdávat prasádam? Tři dny po odchodu vaišnavy by měl být pořádán večírek, na němž je odešlé duši a všem ostatním nabízeno prasádam. Takový je systém.

Šríla Prabhupáda toto znovu nařídil oddaným, když jeden oddaný zemřel ve Francii. Jeho Božská Milost doporučila uspořádat na upomínkové akci kírtan následovaný přednáškou z Bhagavad-gíty ohledně věčné povahy duše. Kdokoliv z přítomných mohl mluvit o kvalitách odešlého vaišnavy stejně jako o jeho oddaných aktivitách a jakýchkoliv jiných vzpomínkách, které chtěl sdílet. Na závěr služby byla vystrojena a rozdána hostina prasádam na počest zasnulého vaišnavy. (z přednášky Indradjumny Svámího na počest zesnulého vaišnavy 30. 3. 2001, Philadelphia)

Ideálně by měla vzpomínková akce pro vaišnavu proběhnout tři dny po jeho odchodu.

Rozptýlení vaišnavova popela v posvátné řece

Pokud je to možné, mnoho oddaných ze Západu přináší popel zesnulých do svatého dhámu, nebo se dohodnou s někým jiným, aby tam popel odvezl. Popel zesnulého je pak rozptýlen v posvátné řece, čímž kremační obřad vrcholí. Pro porozumění správnému způsobu rozptýlení popela jsem se obrátila na Jeho Svatost Bhakti Čaru Svámího a obdržela následující odpověď:

Otázka: Měli bychom při rozptylování popela v posvátné řece, jako je Jamuna, zpívat jen Hare Krišna mantru, nebo existují jiné mantry které je nutno použít?

Odpověď: „Já osobně cítím, že Hare Krišna mahá-mantra je dostačující. Zpívají se i jiné mantry, ale jde pouze o sanskritská slova popisující dotyčnou osobu a prospěch, který může plynout z tohoto procesu (rozptýlení popela v posvátné řece).“

Pokud oddaný přinese popel do Vrindávanu, rozptyluje se do Jamuny obvykle na Kéší-ghátu. Podle osobních preferencí a momentálních podmínek může být popel též rozptýlen v jiné svaté řece, jako je Ganga nebo Sarasvatí. Ideálně by k rozptýlení mělo dojít do roka po odchodu zesnulého. Po této ceremonii se běžně rozdává oddaným prasádam. Pokud to nemůže být vykonáno ve větším měřítku a je praktické rozdat prasádam pouze jednomu či dvěma oddaným, odešlá duše přesto tímto rozdáním prasádam duchovně získá.

Šrílovi Prahbupádovi velmi záleželo na rodině gosvámích, která bydlí v chrámu Rádhá-Raman ve Vrindávanu v Indii. Tato rodina se dědičně bez přerušení stará o Rádhá- Ramana, projevené Božstvo Šríly Gópála Bhatty Gósvámího. Patří k gaudíja-vaišnavské sampradáji a jsou přímými potomky původního púdžárího, Šrí Dámodara dáse, jenž se staral o Božstva ve službě Gópálu Bhattovi Gósvámímu.

Pro další informace ohledně problematiky této kapitoly jsem se obrátila na jednoho z členů této slavné rodiny, Jeho Svatost Padmu Nábh Gósvámího. Jeho otec Bišvambhar Gósvámí, jeden z hlavních mudrců ve Vrindávanu, byl dobrým přítelem a příznivcem Šríly Prahbupády. Kúša dásí byla tak laskavá a požádala Padmu Nábh Gósvámího o interview, při své návštěvě Vrindávanu v měsíci Kártika roku 2000. Následuje výtah z jejich konverzace:

Padma Nábh Gosvámí: Když jsem navštívil západní země, byl jsem svědkem několika pohřebních obřadů. Na západě jsou zkrátka určité zvyky, a jiný typ rituálu existuje v Indii. Máme takový ceremoniál, který zde pro naše příbuzné provádíme po třinácti dnech, téměř dva týdny po úmrtí. Vykonáváme tento ceremoniál v souladu s písmy, spiritualitou a společenskými zvyklostmi. Zvláště pokud jsou tyto rituály prováděny v městečku Vrindávan, jsou podle písem velmi prospěšné. Jisté šlóky říkají, že pokud někdo odešel (byl spálen) na břehu Jamuny nebo Gangy, bude mu (nebo jí) to duchovně prospěšné a může dojít osvobození. Vlastně zde probíhá obřad kremace dvacet čtyři hodin denně. Blízko slavného ghátu na břehu Gangy hoří nepřetržitě oheň. Toto je tedy velmi dobrý zvyk. Ale ve Vrindávanu je trochu odlišná nálada. Ve svatém dhámu Vrindávanu je to takhle – „Zde je vaišnava. Nestál o žádné osvobození. Oddaný chce za všech podmínek, v jakékoliv podobě sloužit Rádě a Krišnovi.“ To je velký rozdíl mezi bridžbásí oddanými a jinými oddanými. Tady (ve Vrindávanu) není ani pomyšlení na osvobození. Tito oddaní, kteří opustili svá těla, budou sloužit Rádě a Krišnovi jakýmkoliv způsobem a v jakékoliv podobě.
Pokud oddaný ze Západu zemře ve svatém dhámu, je to pro něj velké štěstí. Kremační obřad se odehraje na břehu Jamuny nebo Gangy. I když třeba oddaný zemřel nedaleko svatého dhámu, může být jeho tělo ke kremaci do dhámu přineseno, kremační obřad proveden a oddělená duše z toho bude mít duchovní prospěch. V průběhu kremace je výborné neustále zpívat Hare Krišna mahá-mantru. Po kremaci může být popel rozptýlen v posvátné řece. Pokud dotyčný zemře v některé jiné části této Země, může sem být jeho popel doručen a vhozen do svaté řeky Jamuny ve Vrindávanu. Taková osoba bude mít stejné výhody. Je lepší, pokud obřad kremace provede nejstarší syn. Pokud to nejde, ujme se toho nejmladší syn.
Kúša: Co když žádného syna nemá?
Padma Nábh Gosvámí: Pokud nemá syna, obřad provede bratr, synovec, bratranec nebo vnuk ze strany syna nebo dcery. Ale švagr by kremační obřad provádět neměl. Švagr nemá právo jej provést. Nepokrevní příbuzní také nemají právo. Ale vnuk, míněn syn dcery, toto právo má.
Kúša: Takže obřad může provést nejbližší mužský příbuzný v přímé linii k zesnulému?
Padma Nábh Gosvámí: Ano, ale nesmí být příbuzný ze strany manželky.
Kúša: Protože musí být pokrevní příbuzný?
Padma Nábh Gosvámí: Švagr je z jiné rodiny a nemá právo vykonat obřad, protože není geneticky spřízněn. Musí existovat genetická příbuznost.
Kúša: Jak dlouho se duše zdrží, nežli je propuštěna z tohoto světa? Zdrží se po dobu těch třinácti dní?
Padma Nábh Gosvámí: Je to deset dní.
Kúša: Navštěvuje duše zemřelého rodinu před skončením těch deseti dnů?
Padma Nábh Gosvámí: Ne. Pokud je duše zcela uvolněná z těla, rodinu nenavštěvuje. Ale tato duše rodinu navštíví, pokud přijala formu ducha (jemnohmotné tělo složené z mysli, ega a inteligence). Pak je nutné provést obřad, aby se duše osvobodila. Tato duše nezůstane v těle ducha. Třináct dní po odchodu oddaného vykonáme obřad v souladu s védskými písmy. To se dělá jako společenský zvyk. V Sat-kriya-sara-dipice Šríly Gópála Bhatty Gósvámího jsou uvedeny rituály a postupy, jež týkají vaišnavů. Ve všech těchto rituálech je uctíván pouze Pán Nárájan (Višnu). Třináctý den po vaišnavově odchodu je provedena púdža v domově odešlé duše. Mezi jinými rituály je vystrojena hostina, aby byl nasycen určitý počet bráhmanů, přátel a příbuzných. Aby byla zvěčněna památka zesnulého, je vybraný bráhmana obdarován povlečením, ošacením, ovocem, zlatem, stříbrem, deštníkem a podobně. Všichni příbuzní, přátelé a příznivci přijdou a připojí se. Všechny tyto rituály mají vědecký základ a jsou společenskou tradicí popsanou v písmech.
Kúša: Jedna brahmánská dívka ve Vrindávanu spáchala sebevraždu, a každý, kdo ji znal, cítil její přítomnost. Byla ve veliké tísni. Provedli nějaké rituály, aby ji uvolnili.
Padma Nábh Gosvámí: To u sebevraždy nebo smrti při nehodě není překvapivé. Sebevražda ani nehoda nejsou přirozený způsob smrti. Nepřirozená smrt znamená že dotyčný opustil tělo a nebyl spokojen se svým životem; například když k úmrtí dojde následkem sebevraždy nebo nehody. Taková osoba nebyla zcela vyrovnána se svým životem. Nedokončila svůj přirozený život. Z toho důvodu se musí znovu narodit. Aby se taková duše vyprostila z těla ducha, musí se provést patřičný rituál nebo púdža. Je nepřirozené páchat sebevraždu a stejně nepřirozená je i smrt při nehodě. Ve společnosti také dochází k nepřirozeným úmrtím, když někdo někoho zavraždí. To je nepřirozené. Příkladem jednoho druhu nepřirozené smrti může být, že se někdo jde vykoupat do řeky Jamuny. To je tady ve Vrindávanu běžné. Ale předpokládejme, že ta osoba neumí plavat a utopí se. To se tu stává často. Rodiny občas nenajdou těla protože je odnesl proud. Někdo se pustil na hloubku, utonul a tělo se nikdy nenašlo. To je nepřirozená smrt.
Kúša: Ale zdálo by se, že opustit tělo v Jamuně je velké štěstí.
Padma Nábh Gosvámí: V tomto smyslu je to i štěstí; ale rodina neprovedla patřičný kremační obřad, což z toho dělá nepřirozené úmrtí.
Kúša: Mohou v takovém případě udělat něco jiného, jako například spálit obrázek dotyčného?
Padma Nábh Gosvámí: Ano, to se dělá. Ale zhruba po dvou týdnech udělají obřad k uvolnění té osoby z těla ducha. Pokud nebyl vykonán obřad, ta osoba je ve formě ducha a jsou s tím problémy. Ale ve Vrindávanu se s tím moc nesetkáte. Na jiných místech jsem však často slýchal, že na sebe duše vzala podobu ducha.
Kúša: Je nějaké období, po které je rodina poskvrněná či nedotknutelná? Když rodina ztratí příbuzného, nesmí po nějakou dobu vstoupit do chrámu?
Padma Nábh Gosvámí: Během těchto třinácti dnů.
Kúša: Mají po smrti příbuzného rodiny různých kast v Indii rozdílnou dobu nedotknutelnosti?
Padma Nábh Gosvámí: Zaznamenal jsem všeobecně třináct dnů, u všech kast. Ale v kastě obchodníků vaišjů si můžeme u některých rodin všimnout sedmnácti dní. Ne všechny, ale některé rodiny to dodržují.
Kúša: Existují nějaké tělesné symptomy, že se dotyčnému povedlo vrátit k Bohu?
Padma Nábh Gosvámí: To, že smrt byla úspěšná, vlastně cítíme, pokud dotyčný netrpěl. Například pokud dotyčný pokračoval ve své každodenní práci, nebyl hospitalizován po jeden až dva poslední měsíce, ale měl nějaké zdravotní problémy. Dělá nějakou práci a v tom se jeho srdce znenadání zastaví. Odešel. To je nejlepší. A v některých případech jsme to viděli. Někdo se klaní v chrámu Radha Raman a náhle opustí tělo. Je to skončeno. Tento symptom ukazuje, že se stalo něco dobrého. To je pro jeho život nejlepší. Opustil své tělo a nijak tím neobtěžoval rodinu. To je nejlepší smrt.
Kúša: Slyšela jsem, že pokud je dotyčný duchovně úspěšný, tělo neztuhne; rigor mortis se neobjeví. Jinými slovy, poté co duše odejde, tělo se nestane strnulým. Je to pravda?
Padma Nábh Gosvámí: To můžeme pozorovat pouze u jogínů nebo u někoho s velmi rozvinutým duchovním životem.
Kúša: Jsou nějaké symptomy naznačující, že se duši povedlo vrátit zpátky k Bohu?
Padma Nábh Gosvámí: Po smrti se na tváři objeví úsměv. Bude mít na tváři příjemný výraz. Když tvář uvidíte, nebude okamžitě zřejmé, že se jedná o mrtvé tělo. Když uvidíte tu tvář, můžete si říci: „Spí. Je v naprostém klidu.“ Takový výraz tváře je znamením, že se zesnulý navrátil k Nejvyššímu Pánu, neboť na tváři je vidět vše. Když jste šťastní, je to vidět na tváři. Pokud trpíte bolestí, bolest se projeví na tváři. Pokud máte úzkost, i ta se projeví na tváři. Tomu nelze zabránit. Pokud vidíte že tvář vypadá velmi přirozeně a příjemně, pak je to znamení, že smrt byla klidná.
Kúša: Pokud zemře člen rodiny, který není oddaný, bude mít duchovní prospěch z toho, když dopravíme něco z jeho popela do Vrindavanu a rozptýlíme ho do Jamuny? Někdy nám rodina nepovolí vzít s sebou všechen popel milovaného.
Padma Nábh Gosvámí: Nějaký prospěch z toho jistě mít bude. Trocha popela v posvátné dhamě jistě něco způsobí. Syn nebo dcera, který tento popel přinese, musí meditovat o Rádze a Krišnovi a modlit se za osvobození rodinného příslušníka. To, na čem záleží, je nálada oddaného, jenž popel rozptyluje. Pokud je velmi úzce spjat s posvátným dhámem, je to stejné, jako kdyby byl velmi úzce spjat se Šrímatí Rádharání a Pánem Krišnou. Pokud je nálada oddaného taková, pak zesnulý bude mít duchovní prospěch odpovídající oné náladě.
Kúša: Co když dáme před kremací zesnulému na krk náhrdelník z Tulasí? Je to propěšné?
Padma Nábh Gosvámí: Tulasídéví očišťuje tělo. Když někdo opustí tělo v naší gósvámí rodině, ihned přineseme lístky Tulasí a čaranámritu od Rádhá-Ramana. Dáme mu Tulasí a čaranámritu do úst. Po celém Vrindávanu bridžbásí také vkládají do úst svatý prach z dhámu. Tyto tři věci je velmi důležité dát do úst zesnulého; prach z Vrindavan dhámu, Tulasí a čaranámritu. Pak zesnulému dáme na krk girlandu od Božstev Rádhá-Raman nebo odjinud. Také mu nabízíme čadar a připevňujeme na oděv zesnulého část oblečení Božstev. Na čelo zesnulého nanášíme tilak a santalovou pastu. Tyto věci jsou také prospěšné. Duše dostane milost od Pána. Všechny tyto věci vykonáme poté, co jsme vykoupali tělo v čisté vodě (z posvátné řeky) a pak pokropíme celé tělo ghí.
Kúša: Můžete vysvětlit obřad šraddhá konaný výročně pro odešlou duši?
Padma Nábh Gosvámí: Obřad šraddhá vykonáváme vlastně každý rok, v den kdy odešel někdo z našich předků, například matka, otec, babička nebo dědeček. Na počest oné duše rozdáváme vaišnavům prasádam. Mohou být dva, pět nebo deset, na tom nezáleží. Pokud rozdáte hostinu na její počest, bude dotyčná bude také spokojená. Tyto věci jsou též součástí obřadu šraddhá. Zde ve svatém dhámu je jiná nálada.
Kúša: Pokud máme rodiče, kteří nebyli oddaní, má cenu pořádat takový obřad po jejich odchodu? A můžeme doufat, že budou mít duchovní prospěch z našich modliteb?
Padma Nábh Gosvámí: Můžeme (na výročí úmrtí) rozdávat prasádam. To je v pořádku. Můžeme uspořádat púdžu a vystrojit hostinu pro oddané. To odešlé duši jistě pomůže, ačkoliv se nezapojila do oddané služby. Neškodí to. Taková dobročinnost je prospěšná, o tom není pochyb.

Vzpomínání na vaišnavu

Z četby Bhagavad-gíty jasně vyplývá, že Pán osobně ochrání duši, jež se uchýlí k Jeho lotosovým nohám, a že v čase smrti Pán svého oddaného nikdy neopustí. Pro připomenutí odešlého vaišnavy, může rodina s přáteli každoročně na výročí jeho odchodu uspořádat obřad šraddhá. Služba pořádaná v upomínku na zesnulého může zahrnovat áratí pro Božstva, kírtan a hostinu prasádam rozdanou na počest onoho drahého oddaného. Další možnosti uctění památky milovaného či respektovaného vaišnavy jsou následující:

• Obětujte Božstvům jménem zesnulého peníze, látky, klenoty apod.
• Sponzorujte jménem zesnulého púdžu Božstvům nebo nedělní hostinu v některém z chrámů Šríly Prahbupády.
• Zasaďte na počest zesnulého ovocný či kvetoucí strom, a až přijde čas, obětujte jeho květy a ovoce božstvům.
• Shromážděte rodinu a přátele ke společnému čtení Bhagavad-gíty nebo Šrímad–Bhagavátamu na památku zesnulého.

Ať si vyberete cokoliv, vždy se doporučuje zpěv Hare Krišna maha-mantry jako doprovod. Je to nejvznešenější a nejvíc očistná mantra, jakou lze zpívat.

Když Šríla Prahbupáda mluvil u příležitosti odchodu Haridáse Thákura, poznamenal ohledně tohoto v přednášce: „...To znamená, že jeho pohřeb řídil Čaitanja Maháprabhu osobně. Vzal tělo k moři a na hřbitově (vykonal pohřební obřad)...s kírtanem. Kírtan je vždy přítomný. A po pohřbu bylo rozdávání prasádam a kírtan.“ (přednáška 5. dubna 1967, San Francisco)